Tereza Šváchová začala psát své newslettery v srpnu 2023. Její úvahy o tématech, která hýbou světem architektury nebo kterým by naopak měla být věnována pozornost, můžete měsíc co měsíc číst ve svých e-mailových schránkách. Protože nám přišlo škoda, aby tato zamyšlení končila kdesi v hlubinách kyberprostoru, řekli jsme si, že je budeme pravidelně zveřejňovat na našem webu. Budou k nim tak mít přístup i ti, kdo se k odběru newsletteru přihlásili třeba teprve včera. Zajímá vás, o čem Tereza psala ve svém devětadvacátém newsletteru z listopadu 2025?

Milí čtenáři,

je to zvláštní doba. Ještě nikdy v historii se architektura nešířila po světě tak rychle jako dnes. Ta generovaná umělou inteligencí i ta navržená lidskou rukou.

I vy jste jistě zaznamenali informaci, že architektonickou soutěž na novou budovu Státní opery v Hamburku vyhrálo dánské studio Bjarke Ingels Group (BIG), které pracuje rovněž na projektu budovy Vltavské filharmonie v Praze a také na realizaci Muzea současného umění v čínském Su-čou.

Pro Hamburk – i Bjarkeho Ingelse – mám slabost. A tak se mi vůbec nechce diskutovat o vhodnosti budovat další hamburský „Wahrzeichen“ – ještě ke všemu hned za zády toho nedávno postaveného (plánovaná opera má stát od filharmonie na dohled, vzdušnou čarou pouhý kilometr), který si Hamburčané téměř vymodlili – před dokončením filharmonie totiž Hamburk trochu trpěl syndromem válkou zničeného města bez výrazné dominanty.

V dobách, kdy jsem v Hamburku studovala, byla z Labské filharmonie hotová teprve hrubá stavba. Jeřáby nad budoucí ikonou města jsme tehdy sledovali přímo z oken ateliérů HafenCity Universität. I nová opera má stát od „naší“ univerzity na dohled – na plácku na poloostrově hned naproti ní. V pozdních odpoledních hodinách jsme na náplavce před školou často sedávali a tohle místo pozorovali. Ještě dneska tam stojí stará plechová přístavní hala a je to přesně takové to místo, kde hlavní filmový záporák zavraždí taxikáře, který sem dorazí s předávkou v podobě tajemného balíčku. Takových příběhů jsme dokázali vymyslet desítky. Nutno ale uznat, že to byl dobrý spot na sledování západů slunce.

Ale i přesto, že oba nové kulturní domy budu brát jako upevnění mé oblíbené kulturní osy Praha–Vltava–Labe–Hamburk, se nad tím musím pozastavit.

Mimochodem – již minulý rok jsem psala newsletter o generických kavárnách. Jejich obhajoba relativně nízkou životností a nutností prodat co nejvíce káv v hrnečcích z režné keramiky se „stékající“ glazurou je s přimhouřeným okem platná. Ale nad velkou architekturou ve veřejném prostoru je již třeba se pozastavit. Kde končí hranice tvůrčí linky a zřetelného rukopisu a kde začíná autoplagiát?

Chcete pokračovat ve čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru nebo se staňte předplatitelem INTRA.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?