Rozhovor s Leošem Válkou, ředitelem Centra současného umění DOX, a architektem Petrem Hájek, autorem návrhu nového multifunkčního sálu, zkušebny a rekonstrukce administrativní budovy DOX+.

Vzpomenete si ještě, jak jste se seznámili?

Petr Hájek: Pamatuji si, když jsme se viděli poprvé. Bylo to někdy v lednu 2012, kdy Leoše přivedla do našeho ateliéru na ČVUT Jana Kostelecká s Adamem Gebrianem, aby se podíval, co obnáší náš výstavní projekt Anastomosis, a rozhodl se, jestli ho bude chtít vystavit.

Leoš Válka: Mně se to líbilo. Zadání bylo stimulující, dovedl jsem si představit, že studenti na něco takového, co má v sobě příběh, můžou smysluplně reagovat. Hlavně mi přišlo dobré, že to má v sobě velkorysost, a to jak myšlenkovou, tak materiálovou a proporční.

Petr Hájek: Mě zase překvapila velkorysost Leošova, protože nám poskytl víc prostoru, než jsem původně očekával: přidal patro. Protože jsme neměli peníze, půjčili jsme si ve Feroně materiál na výrobu výstavního fundusu, tedy profily, pororošty, šrouby a podobně, které jsme jim potom zase vrátili, takže nás nestál ve výsledku nic. Kdyby to nebylo vystaveno v Doxu, tak o tom výzkumu dneska nikdo nic moc neví. Tenkrát přišlo patnáct tisíc návštěvníků během tří měsíců.

Leoš Válka: Byl to jasně koncipovaný projekt, po formální stránce přiměřený. Potřeboval dostatek místa. Všechno se potkalo rychle, bezbolestně. Takže pro mě šlo o podnětnou, poetickou zkušenost.

Petr Hájek: V Doxu jsem pro sebe našel myšlenkový azyl, vyhovuje mi, když problémy architektury přesahují i do jiných oborů. Odpovídají tomu výstavy a programy, které se v Doxu dělají, jsou velmi silné vizuálně a zároveň jsou tematicky vážné, oscilují mezi filozofií a politikou, jsou zkrátka mezioborově angažované.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?