Původně jsme se měli setkat v českobudějovickém Domě umění u příležitosti zahájení výstavy Miller & Maranta – Zásahy (Interferences). Z důvodu nouzového stavu byla však výstava přesunuta na jaro 2022. Rozhovor se tak uskutečnil na dálku a byl autorizován oběma partnery.

Před sedmi lety vystavoval v Domě umění poprvé v České republice Miroslav Šik, u něhož jste oba na ETH v Curychu studovali. Na co z tohoto období nejvíce vzpomínáte?

Bylo to intenzivní a nanejvýš poučné období. Okolo charismatického učitele, který dokázal ukojit naši žízeň po vědění, se vytvořila skupina velmi motivovaných a zvídavých student a studentek. Miro Šik nám uměl otevřít oči a nadchnout i pro architekturu mimo modernu, a to díky svým vědomostem a znalostem z jejích dějin. Dokázal nás motivovat k výjimečným výkonům. Vzpomínáme na to jako na krásnou část našeho studia v Curychu plnou velkých výzev.

Společně s Miroslavem Šikem jste před osmi lety reprezentovali s výstavou A nyní ansambl!!! Švýcarskou konfederaci na benátském bienále. Jak tato spolupráce probíhala?

Když nás Miroslav Šik oslovil, abychom spolu s ním a dalšími dvěma kolegy – Kaschkou Knapkewiczem a Axelem Fickertem – vymysleli a připravili tuto výstavu, brali jsme to jako uznání naší práce. Začátek nebyl vůbec jednoduchý, naše předchozí rozdělení rolí na studenty a učitele nám spolupráci komplikovalo. Ale společný zájem vytvořit příspěvek se silnou výpovědí a s relevantním obsahem byl silnější a vedl k úspěšné kooperaci. Vznikla tak instalace ve švýcarském pavilonu na bienále, která ukazovala pozici analogické architektury ve Švýcarsku v jeho kontextu. Vytvořili jsme obraz imaginární urbánní struktury, a to pomocí koláže fotografií našich projektů. Důležitá byla jejich ikonografická síla. Obraz nebyl vytvořen instalací tisků na stěnách, ale pomocí fotoemulze, která byla přímo jejich součástí. Nezajímala nás technika práce s fotoemulzí jako taková, ale fakt, že zobrazení reality pomocí obrazů je samo novým materiálem.

Pro svoji alma mater jste před patnácti lety rekonstruovali Semperovu vilu Garbald z poloviny devatenáctého století, která stojí v malé vesnici Castasegna u italské hranice. Jak obtížné bylo navazovat na tvorbu prvního profesora architektury na ETH?

V zásadě to byl úkol jako každý jiný, jen zde šlo o historickou vilu Garbald od Gottfrieda Sempera z roku 1862. Na začátku návrhu jsme pečlivě analyzovali kontext. A to jednak samu vilu jako typ rezidenční architektury devatenáctého století, a jednak obec Castasegna a stavby, které jsou pro ni typické: vysoké domy, jejich omítané zahradní zdi, veliké zahrady s hospodářskými budovami a všeobjímající vysoké hory. Chtěli jsme vilu Garbald respektovat jako památku a v žádném případě nebylo naším cílem jí nějak konkurovat. Naši přístavbu, budovu Roccolo, chápeme spíše jako obslužnou, která přiléhá v hloubi pozemku k zahradní zdi. Semperova vila zůstává hlavním aktérem v ulici.

Další významnou zakázkou byla přestavba a rozšíření takzvaného starého hospice v průsmyku svatého Gottharda – místo pro ubytování poutníků –, kde se staré přirozeně snoubí s novým. Jak ve Švýcarsku obecně probíhá diskuze architektů s památkáři? A jak si vy sami nastavujete hranice mezi starým a novým?

V tomto případě byla přesná historie budovy velmi důležitá. Starý hospic v průsmyku svatého Gottharda podléhá federativní památkové ochraně, což je ve Švýcarsku ten nejvyšší stupeň ochrany. Některé části budovy pocházejí dokonce až ze třináctého století. Průsmyk svatého Gottharda má pro švýcarské obyvatelstvo v mnoha ohledech velmi symbolický význam. Během staletí byl dům několikrát rozšiřován, a dokonce zažil velký požár. Během tohoto neštěstí v roce 1905 byl zničen téměř celý interiér budovy, přečkala pouze kaple. Naši argumentaci jsme o tento požár opřeli. Vnitřní přestavby, které se uskutečnily po požáru, byly ve špatném stavu a byly odstraněny. Abychom dodali starému hospici vážnost, která mu přísluší, zvýšili jsme budovu asi o tři podlaží. Nechtěli jsme ve výrazu tvořit protiklad starého a nového, vnímali jsme rozšíření jako součást celé historie budovy – proto jsou i fasády prováděny stejnou technikou. Do interiéru jsme vložili prefabrikovanou konstrukci ze smrkového dřeva, v níž jsou hotelové pokoje. Výrazná olověná střecha má dodat budově ochranu a spoluutváří nový celek. Zástupci památkové péče v mnoha ohledech souhlasili s naší pečlivě rozmyšlenou argumentací a spolupráce během navrhování byla velmi konstruktivní.

Diskuze s památkáři ve Švýcarsku může být velmi rozdílná. Naše země je konfederací, která je v jednotlivých částech řízena různě. Ale obecně lze říci, že je spolupráce konstruktivní a věcná.

V jakém vztahu jsou u projektů historické a současné výpovědi, závisí na konkrétním případu. Rozdíl můžeme vidět i na obou projektech, o nichž jsme právě mluvili. V zásadě to ale vnímáme tak, že staré, které má cenu zachovat, se má opravit a nové má být zřetelně současné. Jsme ale také toho názoru, že musí jít o harmonickou souhru, formální kontrast vnímáme málokdy jako přiměřený.

Byli jste společně hostujícími profesory na akademii v Mendrisiu, Quintus Miller na univerzitě působí i nadále. Pro nás z daleka si tato instituce udržuje pověst tajemné malé školy ukryté v horách, kde učí výrazné osobnosti ze světa architektury. Mohli byste trochu poodhalit tento závoj a prozradit nám něco o životě na této škole?

Akademie v Mendrisiu je mladá architektonická škola, která byla založena teprve asi před pětadvaceti lety. Leží v relativně malém italském Švýcarsku a stojí před branami italské metropole Milán. Její zakladatelé, známí zástupci tessinské Tendenzy, ji už od začátku nevnímali jako regionální školu, ale jako instituci mezinárodního formátu, a to jak co se týče profesorů, tak studentstva. Velká část studentů pochází z Itálie a z celého světa, menší část ze Švýcarska. Zakladatelé chtěli této škole co nejrychleji zajistit odpovídající vysoké renomé, a tak zvali známé profesory z celého světa, aby přijeli do Mendrisia vyučovat. Díky tomu vznikla tato mimořádná škola architektury s dynamickým programem.

Vaše realizace se málokdy zakládají na ortogonálním rastru. Lze základ vašich organických dispozic hledat v antroposofické filozofii Rudolfa Steinera, který před sto lety působil v Dornachu nedaleko Basileje, kde vy dnes máte svůj ateliér?

Volba konkrétní typologie a formy je vždy výsledkem analýzy zadání a kontextu. Když místo a úloha vyžadují ortogonální řešení, jako například u školní budovy Volta nebo nyní u mrakodrapu Baloise, samozřejmě se tomu nebráníme. Pokud však vnímáme některé parametry silněji a prostory fungují lépe bez pravých úhlů, utváříme geometrii podle jiných pravidel. U Rudolfa Steinera souvisí architektonická tvorba s učením antroposofie, ale tím se necítíme vázáni a tento jazyk bychom ani formálně nekopírovali.

Často spolupracujete s nejlepšími inženýry ve Švýcarsku. Konkrétně s Jürgem Conzettem z churské kanceláře Conzett Bronzini Partner. Jak tento dialog probíhá? Nakolik hraje konstrukce v návrhu prim?

S Jürgem Conzettem spolupracujeme úzce a od našeho úplného začátku, asi tak od školy Volta (2000, pozn. red.) nebo od tržnice na Färberplatzu (2002, pozn. red.). Projekty rozvíjíme při společných rozhovorech, přičemž respektujeme nároky obou stran na budovy a nasloucháme si. Nás zajímají principy konstrukce a Jürg důvěřuje principům architektonickým. Složitost stavebního díla se musí od začátku uchopit společně a tak dlouho precizovat, až zůstane to, co je pro projekt podstatné. Někdy to jde lépe, někdy hůře, ale jen tímto způsobem vznikají přesná řešení pro složité otázky a návrhy, ve kterých se statika a architektura navzájem podmiňují.

Velká část vašich staveb je z betonu. Máte nějaký zvláštní vztah k tomuto materiálu?

I volba stavebního materiálu je výsledkem kulturních a společenských souvislostí. Vývoj technologie betonu byl ve Švýcarsku velmi výrazný, protože to byl materiál, který zde byl k dispozici. Ve Švýcarsku máme především kámen a vodu, ale žádný těžký průmysl, takže tento materiál byl v alpských oblastech už začátkem dvacátého století nasnadě i z ekonomických důvodů. Proto máme také dobré firmy, které se specializují na práci s betonem, a angažované inženýry, kteří technologie dále vyvíjejí.

Vedle toho je beton úžasný materiál, který se dá používat rozličnými způsoby: umí překlenout velké rozpony a umožňuje přemýšlet o konstrukci opravdu prostorově, beton může působit velmi hmotně nebo jeho prostřednictvím dosáhnete filigránské jemnosti, může obsahovat všechny možné přísady a pomocí různých úprav povrchu lze dosáhnout nejrozmanitějších výrazů, od litého betonu na místě po prefabrikaci nebo kombinaci obojího. V tomto jediném materiálu se snoubí jak řemeslo, technologie a ekonomie, tak architektonický výraz v jedno, což umožňuje promýšlet složité otázky současným způsobem.

Často se dnes mluví o udržitelnosti. Jaký je váš pohled na toto téma a vnímáte beton jako udržitelný materiál?

Udržitelnost stavění je důležitá a elementární, patří k ústředním otázkám našeho povolání. Jako architekti neseme v tomto ohledu velkou zodpovědnost. Nemyslíme si však, že by se udržitelnost měla v architektonickém jazyce uměle upřednostňovat, aby se dosáhlo takzvaně současného výrazu. Jednat udržitelně znamená počínat si zodpovědně. Musíme vnímat proces vzniku i provoz během celé životnosti stavby, abychom si mohli udělat obrázek o její udržitelnosti. Jeden nebo druhý materiál se tak může ukázat jako nevhodný či nesprávný. U betonu vyvstávají každopádně důležité otázky ve vztahu k výrobě cementu nebo k dnes obvyklým chemickým přísadám. Je třeba pečlivě zvážit, který materiál máme pro konkrétní případ použít a který raději ne.