Plíce továrny, totemy dělníků, čadící sloupy, stožáry práce. To všechno byly a jsou tovární komíny. Ačkoli by se daly tovární komíny vnímat jako utilitární, ryze funkční a špinavé stavby, v průběhu průmyslové revoluce se staly sebevědomými stavbami a technickými ikonami pokroku, které jako dominanta urbanizované krajiny poukazovaly na úroveň rozvoje daného místa.

Tovární komíny byly určeny k tomu, aby plnily dvě základní funkce – poskytovaly tah a odváděly zplodiny do výšky pro zajištění dobrého rozptylu. Komíny tak byly konstruovány na základě ryze funkčních požadavků, přičemž tyto fyzikální, statické, konstrukční a ekonomické zákonitosti jim daly typický tvar samostatně stojící kónické trubky. Při stavbě prvních komínů ze zdiva, případně z kamene, v době od 17. do počátku 19. století nehrálo estetické hledisko roli; komíny byly realizovány bez nadměrné ornamentálnosti a nezdobná, strohá konstrukce představovala jejich holou funkční podstatu. Není tak divu, že se na počátku průmyslové revoluce kvůli bezmezně kouřícím sloupům vžilo v Británii přirovnání „ošklivý jako komín“.

Posun k architektuře

Již od poloviny 19. století můžeme zaznamenat cílenou snahu stavět komíny v určité umělecké formě tak, aby se do detailu propracovaná vertikála stala kvalitní součástí urbanizované krajiny a vhodně reprezentovala a demonstrovala významný status továrníka. Je zřejmé, že řada továrníků chtěla komín, který bude spíše předmětem zájmu a obdivu než trnem v oku. Proti hlasům, že jsou komíny „vrcholně hnusné a vypadají jako prodloužené a zúžené krky podzemních příšer prostrčené půdou, aby mohly vydechnout svůj smrdutý a nepřirozený dech“, se jednoznačně muselo bojovat kvalitní architekturou.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?