Rozhovor s profesorem Ladislavem Lábusem o cihlách, pokoře, měřítku, Louisi Kahnovi, svobodě a ruční práci

Co se vám vybaví, když se řekne cihla?

Že to je kus země, hlíny transformované ve stavební materiál. Když jedu směrem na Krkonoše, vidím tam půdu červené, až cihlové barvy, ale ještě intenzivnější červenou, železitě rezavou barvu mají půda i skály třeba v americkém Utahu. Barva cihel je svým způsobem i barva země. Cihly jsou materiál, který rád používám. Pro mě je na nich zajímavé, jak jsou univerzální, transformovatelné a recyklovatelné. Je to vlastně uměle metamorfovaný přírodní materiál, který má svůj půvab a skvělé užitné i technické vlastnosti. Proto je používán již po tisíciletí a přitom se vyvíjí s dobou a reaguje na měnící se potřeby stavění i standardy a technologie staveb a snad tomu tak bude i nadále. Je to kus země, která je zhmotněna do požadovaného tvaru, použitelného ke zdění. Vedle dřeva a kamene patří cihly v našich podmínkách k nejstarším stavebním materiálům. Na rozdíl od nich jde zřejmě o první všeobecně rozšířený produkt, který byl pro stavební účely přímo vytvořen. Ne jen nalezen či vytěžen, nařezán a otesán nebo nalámán v lomu a přizpůsoben potřebným rozměrům a tvarům, ale přímo stvořen v požadované formě i vlastnostech. Výroba cihel, sušených i pálených, patří k prvotním projevům třetí materiálové platformy ve schopnosti lidí vytvářet si přístřeší a tím postupně i vlastní prostředí. Po prvotních formách využití daných prostor nebo jejich dotvoření, jako jeskyně a koruny stromů, přes využití v lokálním prostředí přístupných materiálů – dřeva či kamene – až po stadium vlastní výroby stavebních elementů. V tom je cihla unikátní, jako doklad projevu vývoje k vědomé lidské schopnosti budovat přístřeší i sídla.

Umíte zdít?

S amatérskou formou svépomocného stavění – za minulého režimu všeobecně rozšířeného při stavění či rekonstrukcích bytů, rodinných domů, chalup i chat – jsem se setkal již kolem deseti let. Můj táta byl architekt a měli jsme chatu u Prahy, kde jsem si mohl vyzkoušet práci se dřevem, betonem i cihlami. Bavilo mě tátovi pomáhat, zajímalo mě to, ani mě nemusel nutit. Později jsem brigádně pracoval i na profesionálně vedených stavbách. Když jsem začal studovat architekturu, stavěla se v areálu Českého vysokého učení technického v Praze nová budova stavební fakulty, do které byl nakrátko – v letech 1960 až 1976 – včleněn i obor architektura. Tehdy byla před studiem povinná měsíční praxe na stavbě a já jsem pracoval právě na této stavbě. Budova byla z monolitického skeletu a my v něm mimo jiné třeba zdili příčky. Velmi užitečnou stavební praxi, již v roli vedení přípravy i realizace projektů, jsem hned po absolvování školy získal na vojně, kde jsem rok sloužil v našem útvaru ve správě budov. Pro architekty i studenty architektury je velmi užitečné, když mají nějakou zkušenost se zděním a stavěním. Což v dnešní době již není samozřejmost jako za minulého režimu, kdy stavět svépomocí bylo pro většinu populace nezbytností i jednou z mála forem vlastní seberealizace.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?