Architektura režného zdiva má u nás možná až nečekaně dlouhou tradici. Máme cihelnou gotiku, i když ve srovnání s omítanými stavbami středověkého období je takových památek málo, a to se ještě zjistilo, že některé kostely opravované v 19. století byly původně omítnuty. Z období baroka a klasicismu se stavby z režného zdiva objevovaly hlavně u fortifikací. Jistou renesanci přinesla až druhá polovina 19. století. Inspirací bylo severní Německo, Anglie, Skandinávie nebo Nizozemsko. Stačí připomenout třeba Hlávkův komplex Zemské porodnice na Karlově ve stylu anglické gotiky, obdobně řešený takzvaný Červený zámek v Hradci nad Moravicí či evangelické neogotické kostely (například v Brně, Opavě, Litoměřicích). Pozorný milovník architektury si možná povšiml, že na řadě staveb ve stylu takzvané české renesance, jejichž tvůrci byli Antonín Wiehl, Jan Zeyer nebo Jan Vejrych, se na průčelí objevují partie z neomítaných cihel, většinou žluté barvy. Střídají se s částmi, jež kryje omítka se štukovou dekorací. V poslední čtvrtině 19. století i na počátku století minulého se objevuje řada budov ve stylu takzvané nizozemské renesance. Odborníky na něj byli například architekti Achille Wolf nebo Konstantin Mráček – autor paláce Bellevue na Smetanově nábřeží v Praze. Jednou z největších staveb této doby byla také škola U Studánky v Praze-Holešovicích, dokončená v roce 1904 dle projektu Josefa Zlatníka a označená tehdy za nejkrásnější školní budovu monarchie. Souběžně se režné zdivo uplatňuje i u industriálních staveb – továrních hal, pivovarů, cukrovarů, jatek, železničních objektů nebo také kanalizačních stok. Přitom i autoři těchto děl byli často významní architekti. Svou roli tu jistě hrála praktičnost takových řešení. Přesto lze říci, že budovy s průčelími z červených, žlutých nebo šedých vápenocementových cihel nebyly v těch dobách nijak časté.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?