Spojovat keramiku jako architektonický materiál s dílem Karla Pragera není tak úplně obvyklé. Jeho materiály byly vždy orientovány na nejmodernější technologie – ať šlo o ocel, nebo sklo (to nejčastěji) v kombinaci s ušlechtilými kameny. Souviselo to samozřejmě také s typem staveb, většinou oficiálních, až reprezentativních. Budova banky na pražském Smíchově je proto výjimkou.

Pragerovým nejoblíbenějším vnějším materiálem byly lehké zavěšené skleněné stěny (byl obdivovatelem Miese van der Rohe s jeho pojetím fasády jako kůže), v tom měl řadu prvenství, ať už šlo o tzv. boletické panely (poprvé použité na budově Ústavu makromolekulární chemie v Praze na Petřinách v roce 1973), nebo strukturální fasádu, kterou použil na západní straně budovy Národního shromáždění (dnes Národní muzeum) v roce 1973. Architekturu chápal jako prolnutí techniky a výtvarného umění s tím, že stavba má vždy vyjadřovat svou dobu. Keramika pro něj byla materiálem spíše výtvarným a keramické plastiky najdeme jak kolem Národního shromáždění, tak u pavilonů Sdružení projektových ústavů (dnes IPR) v Emauzích či u Matematicko fyzikální fakulty v Troji. Nicméně s keramikou pracoval na fasádách drobnějších staveb, ať to byl kulturní dům ve Veselí nad Lužnicí (dnes se zcela změněným vzhledem), nebo kulturní dům v Březnici (v kombinaci s pohledovým betonem), či kotelna na Albertově.

Jediná a jedinečná

Je však jedna stavba, na níž s keramikou pracoval zásadním architektonickým způsobem a na níž keramický obklad učinil (spolu se sklem) hlavním výrazovým prvkem. Navíc v prostředí, které je tvořeno velmi rozmanitými stavbami od 18. století až do předválečného období (uvažujeme-li o době, kdy Pragerova stavba vznikla, dnes je situace již dovedena až do nejaktuálnější současnosti) a kde keramika není rozhodující. Vytvořil nepochybně jednu z nejvýraznějších staveb Smíchova. Od doby svého dokončení v roce 1991 stále provokuje. Svým tvarem, hmotou, svým urbanistickým začleněním. Dnes patří Komerční bance. Je to jedna z mála budov v Praze, k níž netřeba dodávat adresu – každý hned ví. Stavba jako dokonalý poutač, nikdo si ji nesplete. Je zcela suverénní, ať k ní má kdokoli jakýkoli vztah, je zřejmé, že tato stavba má svou jasnou koncepci. Lze s ní souhlasit nebo ne, ale nelze jí upřít, že přesně ví, jak chce vypadat a co chce vyjádřit.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?