Oba studovali na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Jindřicha Smetany, jeden ještě u Ivana Kroupy. Oba rádi využívají tradiční stavební a řemeslné dovednosti. V současné chvíli pracují s hlínou – ale nejen s ní – na dvou projektech.

Pražskou umprum jste oba absolvovali před devíti lety. Tato škola je známá především svými silnými koncepty a výraznými formami. U vás je však navíc cítit zaujetí pro materiál, řemeslo a technologické postupy. Kdy jste této vášni propadli?

Jan Říčný: Každý z nás k tomu přišel jinak. Jde o dlouhou genezi. Naši tátové jsou architekti a Filip měl i dědečka architekta. Moje máma je grafička. Ve čtrnácti letech jsem se naučil pracovat v Corelu a kreslil jsem pro ni grafické manuály a logotypy. Opravovali jsme si nábytek, takže jsme hodně pracovali rukama. Na střední škole jsem chodil na průmyslový design, kde jsme stále něco vyráběli, ale zároveň mi připadalo, že jde pořád o malé měřítko vytržené z kulturního kontextu. Řešení věcí i v širších vztazích s okolím mi nabídla až architektura. Pořád jsem cítil potřebu řešit úkoly komplexně. Byl jsem zklamaný, když jsem později reálně viděl „silné koncepty“ a co z nich vznikne, když architekt neumí vyřešit detaily. Postaví obří oblou skleněnou věc a členění fasády pojme lacině…

Filip Kosek: Moje cesta k architektuře vedla přes gymnázium, kde kontakt s materiály nebyl tak bezprostřední. Velkou inspiraci jsem čerpal v historické architektuře, kterou jsme s rodiči navštěvovali. Nemuselo přitom jít pouze o architektonické „pecky“, ale inspirativní byly třeba i lidové stavby nebo také časopisy. Vždy jsem byl skeptický vůči nablýskaným interiérům. Během mých studií byl populární minimalismus, který mi už tehdy připadal umělý. V devadesátých letech se čeští architekti snažili navázat na meziválečný funkcionalismus. Přitom v reálu tento trend nevytváří prostředí, kde by se lidé cítili příjemně.

Jan Říčný: Absurdní na tom je, že po očištění od všech historických ozdob devatenáctého století jsme dosáhli holých sádrokartonových ploch, na kterých je enormně vidět stárnutí, každý škrábanec nebo ulomený roh – na rozdíl od členitého povrchu, kde se případná chyba ztratí a není tolik rušivá. O tom, jak budou věci stárnout, je potřeba uvažovat dopředu. V Česku je zažitý trend, že pokud stavba nevypadá jako nová, měla by se opravit. Popraskaná fasáda ale není vůbec špatná, když se s tím počítá od začátku, a výsledek může působit romanticky.

Nedokážeme ocenit roky vznikající patinu?

Jan Říčný: Zadání se řeší jen po technické stránce, bez estetického cítění. Stačí se přitom podívat na staré vzory, které se sice ve zjednodušené formě propisovaly i do obyčejné vesnické stavby, ale pořád z nich byla cítit nějaká myšlenka, což u většiny dnešních domů postrádám. Vytratil se estetický záměr a větší nadhled. Estetika musí jít ruku v ruce s technologií, ale už málokdo uvažuje například nad proporcemi.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?