Stavět z dusané hlíny není a v blízké budoucnosti ani nebude levnější než tradiční postupy. Tento způsob stavění však přináší dlouhodobou přidanou hodnotu. Je to podobné, jako když si místo katalogového domu necháte navrhnout dům dobrým architektem. Peníze tím nejspíš neušetříte, ale získáte mnoho dalšího, co nelze tak úplně vyčíslit. V následujícím textu představujeme dva projekty, v nichž se ateliéru Jana Říčného a Filipa Koska (RCNKSK) podařilo dusanou hlínu použít. Jde o sakrální veřejné stavby s jedinečným příběhem i způsobem provádění.

Letos je to deset let, co se Jan Říčný začal zabývat návrhem kaple Panny Marie Bolestné v Nesvačilce. Tehdy ještě zbýval jemu i Filipu Koskovi rok studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a ve stavebnictví a jeho technických možnostech se teprve rozkoukávali. V návrhu s dusanou hlínou vůbec nepočítali a téměř nic o ní nevěděli. Řešení proto viděli v navázání spolupráce se statikem Vítem Mlázovským, který nejenže do kaple následně vložil své technické know-how, ale hlavně jim ukázal, jak je dobré přemýšlet technicky komplexně; není bezpodmínečně nutné vycházet pouze z konkrétních produktů na trhu. Naopak je zapotřebí kombinovat různé technologie na míru pro dané užití a najít rovnováhu ve funkci, ceně, životnosti a estetice. Současné běžné stavebnictví je v malém českém rybníce velmi omezeno materiály a výrobky, jež nabízí několik hlavních producentů. Přitom dělat architekturu, která má vztah k místu, logice, estetice a udržitelnosti, nemusí být jen záležitostí staveb s vysokým rozpočtem. Díky Vítu Mlázovskému si Říčný s Koskem osvojili myšlenku, že materiálově-technické řešení je důležité zahrnout již do ideového konceptu stavby.

Hlína v kostnici

Když je pak Vít Mlázovský v roce 2008 přizval k projektu podzemní přístavby v rámci rekonstrukce kaple Všech Svatých s kostnicí v Sedlci, bylo hned po první návštěvě staveniště jasné, že použití dusané hlíny je správné rozhodnutí. Hlína byla vhodná nejen díky svým stavebně-technických vlastnostem. Přístavba se totiž nachází v ne zcela běžném podzemí. Návštěvník sedlecké kostnice se po vstupu do přístavby ocitá v jednom z největších pohřebišť v Evropě, navíc zdejší zem je podle legendy svatá. Obsahuje půdu, která byla dovezena z Jeruzaléma, a proto hrála pro tehdejšího člověka v době morových ran významnou roli i z hlediska posmrtného života. Použití hlíny tudíž bylo od začátku i v symbolické rovině zcela logické.

Autoři však zároveň měli vzhledem ke složitému tvaru a minimální tloušťce stěny a možnostem provádění prací ve stísněných podmínkách výkopu velkou obavu do původní stavby zasahovat. Vzhledem k zodpovědnosti, kterou cítili, přizvali na radu Matěje Janského a zkušeného hliněného stavitele Hanna Burtschera, s nímž připravili různé varianty hliněné směsi a vhodný způsob realizace. Jak se však přibližoval termín spuštění stavby – byl začátek roku 2020 –, začaly narůstat počty nakažených koronavirem. Brzy na to se uzavřely hranice, takže Burtscher nemohl dorazit a generální dodavatel stavby nechtěl nést záruku za realizaci stěny z dusané hlíny sám. Říčný s Koskem se tedy rozhodli sestavit vlastní tým s Matějem Janským v čele a stěnu dodat sami.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?