Psal se rok 1872, když nedaleko hlavního města, v Libčicích nad Vltavou, vznikla šroubárna. Vyráběla spojovací součásti za tepla a za studena a s přibývajícími lety zaujímala velmi významné místo v regionu. Postupně prošla nejen obdobím světových válek, ale rovněž zestátněním, nepodařenou privatizací, konkurzem i tisíciletou povodní, která areál zasáhla v roce 2002.

Rekonstrukce kotelny

V období největšího rozmachu, po roce 1948, zaměstnávala šroubárna přes tisíc pracovníků a vyvážela tisíce tun svých výrobků do celé Evropy. Po privatizaci se počty zaměstnanců začaly snižovat a po povodních jich zbylo přibližně sto. V letech 2008 až 2009 došlo k výraznému poklesu výroby a počet zaměstnanců byl snížen ještě na polovinu.

Místo o rozloze 17 hektarů, kde dříve po „odhoukání“ konce směny proudily zástupy lidí, pustlo a tehdejší zastupitelé města si s ním nevěděli rady. Když se objevil investor, oslovili architekta Patrika Hoffmana, zda by posoudil, jestli má taková investice smysl. Tomu se líbila nejen dobrá dostupnost Prahy, ale i umístění u Vltavy a vlakového nádraží. Navíc oproti výstavbě na zelené louce měl areál velmi silnou historii, hotovou infrastrukturu a úžasný přírodní kontext. Byl sice zanedbaný a opuštěný, ale skýtal obrovský potenciál.

Bohužel se tenkrát investor s majitelem nedohodli, přišla ekonomická krize, a tak začal Patrik Hoffman drobnou iniciací v podobě rekonstrukce Uhelného mlýnu sám. Dnes v areálu rekonstruuje i kotelnu a popelové silo, a protože hlavním materiálem, který je zde historicky použit, je cihla (téma třetího vydání časopisu INTRO), vydal jsem se do Libčic nad Vltavou osobně.

Areál Šroubárny Libčice

Moje první kroky vedly do Uhelného mlýna, jenž byl kdysi součástí kotelny, stojící jen o kousek dál. Do padesátých let se tu mlelo uhlí na uhelný prach. Když budova přestala tuto funkci plnit, byla doplněna o ocelovou konstrukci, nastavena o podlaží a stala se skladem kancelářského vybavení. Dnes je s minimálními zásahy revitalizována a nachází se zde ateliér Patrika Hoffmana, showroom GUBI a galerie současného umění ARTO. To vše zastřešuje společnost UM – Uhelný Mlýn. Rekonstrukcí Uhelného mlýna chtěl dát architekt impuls k oživení areálu. Když ji však provedl, velmi brzy mu došlo, že pokud vše zůstane jen u mlýna, je to špatně. Uvědomil si, jak důležité je mít pod kontrolou nejen samotnou stavbu, ale i bezprostřední okolí. Mít jistotu, že sem nepřijde někdo, kdo to tu celé zkazí.

Vstupujeme do kotelny

„Kotelna má svoji historii a skládá se ze dvou vývojových fází – ze dvou budov. Ta první, starší, je z roku 1880 a ta novější je odrazem rozvoje šroubárny a drátovny. V roce 1921 byl na komín přistavěn vodojem a v roce 1928 zjistili, že jim stávající kotelna nestačí, a tak k ní přistavěli novou, větší a se dvěma kotli,“ popisuje architekt.

Vždy, když sem přišel, bylo mu dobře. A i když dovnitř pršelo, věděl, že by byla ohromná škoda nechat stavbu zničit. Podlaha byla zarostlá plevelem a válely se tu přepravky se šrouby. Na fasádě je ještě dnes vidět, že tu bylo klasické průčelí a že sem větší kotelnu přistavěli. O kousek dál jsou otvory v podlaze, kterými lze spatřit kouřovody vedoucí zpod budovy až do komína. S kouřovody architekti záměrně pracují a hodlají je zakrýt pouze sklem, aby byly vidět.

„A víte co? Já vás vezmu do komína,“ rozhodl se architekt a nasměroval naše kroky zpět do staré budovy, ze které vede schodiště do suterénu. Když s revitalizací začínali, o tomhle sklepě vlastně ani nevěděli. Neměli pořádnou dokumentaci, jen její fragmenty, a celé patro bylo zasypáno. „Postupně jsme ten bordel začali ručně vynášet a zjišťovat, jak obrovský prostor tady je. V jednu chvíli nás přesvědčoval dokonce i stavitel, abychom to nechali zasypané, protože to bude strašně drahý,“ vzpomíná Patrik Hoffman. Krátce potom ale naštěstí objevili původní zazděný otvor v zadní části suterénu, kam mohli instalovat dopravník. Venku tak začaly vznikat první hromady suti, které nakonec naplnily přibližně sto nákladních tater.

Když se tu člověk rozhlédne, zjistí, že všechny konstrukce jsou vlastně původní. Vede tu litinová trubka více než sto let stará, kterou stále teče užitková voda k vodojemu. V rohu je výtahová šachta, kterou dělníci tahali popel z kotlů, dokud nepřešli na dopravníkový způsob vyvážení popela. A je tu i oblast výsypky.

Konečně se dostáváme ke komínu. V době, kdy byl vystavěn, zde vládla rodina Fischerových, která v Libčicích vlastnila cihelnu a vedle toho, že vyráběla cihly, postavila i více než tisíc továrenských komínů po celé České republice, respektive Československu.

„Tady aplikovali i první patent, kdy na stávající komín dodatečně postavili zásobník vody,“ popisuje stavbu Patrik Hoffman, zatímco vstupujeme do kouřovodů, u kterých jsou vidět krásné detaily cihelné skladby. Je zde i slepá ulička s osmi otvory, které kdysi sloužily buď jako kouřovody, nebo jimi byl odebírán popel. Následně vystupujeme zpátky po schodech a procházíme starou budovou, kde by měla být v budoucnu restaurace.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?