Tereza Šváchová začala psát své newslettery v srpnu 2023. Její úvahy o tématech, která hýbou světem architektury nebo kterým by naopak měla být věnována pozornost, můžete měsíc co měsíc číst ve svých e-mailových schránkách. Protože nám přišlo škoda, aby tato zamyšlení končila kdesi v hlubinách kyberprostoru, řekli jsme si, že je budeme pravidelně zveřejňovat na našem webu. Budou k nim tak mít přístup i ti, kdo se k odběru newsletteru přihlásili třeba teprve včera. Zajímá vás, o čem Tereza psala ve svém druhém newsletteru INTRO diskurz No. 2?

Milí čtenáři,

léto skončilo a z magické ranní mlhy je cítit přicházející podzim. Nastal čas, kdy letní FOMO pomalu vytěsňují výlety na Benátské bienále, očekávané novinky z Designbloku a plánovaný Den architektury. Dny, do kterých se navrací vítaný řád, střídají vzácné a už ne tak vzácně propršené večery jako stvořené k usednutí do křesla s knihou.

Já osobně jsem člověk, který má u sebe knihu téměř kdekoli. I to je důvod, proč jsem se před neuvěřitelnými pěti lety připojila k týmu INTRA (zrovna na počátku příprav „skleněného“ čísla, náhoda!). A i o tom bych vám dneska chtěla napsat.

Mimochodem letos poprvé najdete mezi instalacemi na Desingbloku i INTRO!

Pod heslem „Best architecture books every architect must read“ se na Googlu objeví nekonečný seznam výsledků a žebříčků. Během scrollování přemýšlím, zdali si někdy někdo vybral alespoň jeden z nich a opravdu důsledně přečetl všech top třicet, čtyřicet nebo alespoň dvacet knih. Přiznám se, že já nejsem vždycky systematická a moje záložka „Want to Read“ v Goodreads bez ustání bobtná. Proto budou následující řádky spíš mým osobním „papírovým“ příběhem než dalším top žebříčkem. A někde uprostřed toho příběhu se najednou objevilo INTRO…

V obýváku, ve kterém jsem vyrůstala, jsme měli u pohovky velkou knihovnu. Bylo v ní přehršel knih z historie olympijských her, několik knih o skle a taky jedna menší, světlá, která měla na hřbetě nápis Genius Loci. Vím, že jsem o ní celé dětství věděla, ale nikdy jsem ji nevytáhla. Až pak během prvního semestru na fakultě architektury. Myslím, že nám byla doporučována hned v ZANu, tedy během základního, „malého“, ateliéru. Fascinovalo mě, jak intimně a pravdivě může cizí autor psát o pražských pláccích a ulicích. Myslím, že je to pořád ta samá kniha, kterou jsem rodičům bez optání zabavila a dnes ji mám ve své knihovně já.

101 Things I Learned in Architecture School jsem nikdy nepřečetla. Ale jsem si jistá, že jsou v ní popsány tytéž stereotypy, které jsem na vlastní kůži prožila já i hlavní hrdinka románové knihy Rekonstrukce české autorky Viktorie Hanišové, i když prostředí její alma mater zde logicky tvoří pouze pozadí mnohem osobnějšího a závažnějšího příběhu.

Když jsem se rozhodla, že do své bakalářské práce konceptuálně propíšu fyziologii lípy srdčité, začala jsem u studia fraktálů a přes Lindenmayerův systém jsem se dostala až k Sacred Geometry: Philosophy & Practise Roberta Lawlora. Od té doby se k ní vracím. Vždycky. Při tvorbě jakéhokoli konceptu.

Poté co jsem přijela studovat do Hamburku, jsme se hned druhý semestr přestěhovali do nové budovy uprostřed nově vznikající čtvrti HafenCity. Kdovíproč, možná kvůli slanému vzduchu nebo všudypřítomnému nadšení z nově vznikajících nemovitých hodnot, jsem si uvědomila, že potřebuji (už pár let publikovanou) knihu dánského architektonického studia BIG Yes is more. An Archicomic on Architectural Evolution. Přes všechna klišé a zvednutá obočí je pro mě tato kniha – stejně jako její (zatím) dvě další následovnice – banger.

Pokud si dobře vzpomínám, právě při jednom z podzimních výletů na Benátské bienále mi kamarád doporučil knihu Architektura štěstí. Mluvit o tom, co je krásné, je často tanec na hodně tenkém ledě. Ale při tanci s touto knihou v ruce se vám podaří otevřít oči dokořán a vidět další vrstvy za dveřmi, okny i omítkami. A i když nebudete se všemi autorovými tvrzeními souhlasit, přistihnete se, že na jeho tvrzení neustále reagujete.

Už od dob studia mi doma ležel Třeštící New York: Retroaktivní manifest pro Manhattan od Rema Koolhaase. Měla jsem ambice číst ho v originále, jeho český překlad jsem rozečetla několikrát a nikdy nepřekročila dvacátou stránku. Neznám důvod proč. Doufala jsem, že záminkou pro jeho přečtení bude můj plánovaný výlet do americké metropole, ale souhrou různých událostí jsem tuhle růžovou knihu nechala doma opět nepřečtenou. Ale byla to ta nejlepší věc, co se mohla stát. Číst tuto knihu dřív, než sama projdu Manhattanem několik maratonských vzdáleností, by byla chyba. S vlastní zkušeností a vzpomínkou jsem celé dílo mnohem lépe vstřebala a zpětně mu porozuměla.

Moc bych se ale chtěla podívat do Chicaga. Proto román Broken Glass: Mies van der Rohe, Edith Farnsworth, and the Fight over a Modernist Masterpiece o vztahu architekta, jeho mistrovského díla a ženy, která předběhla svou dobu, nechávám (možná záměrně) rozečtený.

Mělo by tu být místo na další řadu knih. Nechám si to ale na někdy příště. Důležité pro mě je, že moje nadšení pro listování knihami mě přivedlo k myšlence, že bych nabyté dojmy chtěla také někde uplatnit. Před těmi pěti lety jsem se o tom zmínila kamarádce a za pár chvil už jsem měla v telefonu číslo na šéfredaktora INTRA Martina Vernera. Sešli jsme se u kávy a po chvilce oťukávání a zkoušení se začala psát moje další profesní kapitola. Nesmírně si možnosti psát pro architektonický časopis vážím, neboť mám pocit, že velice dobře doplňuje každodenní praxi architektonického navrhování.

Jsem přesvědčena o tom, že už jako studenti bychom se na školách s architektonickým zaměřením měli učit nejen kreslit, ale i psát a mluvit. Za dob mého studia na to osnovy příliš nemyslely. Chtělo by se mi věřit, že nyní už je situace jiná… Je?

K odběru newsletteru se můžete přihlásit ZDE nebo zakoupením předplatného INTRA. Z odběru newsletteru se můžete kdykoli odhlásit.