Nahlížení na dobovou architekturu prizmatem ideologie může přinést stejně neblahé výsledky jako stavění v duchu jiné ideologie, jakkoli dnes překonané. Mezi černou a bílou leží mnoho odstínů šedi.

Text o našem vztahu k normalizační architektuře a zacházení s ní nelze začít jinak než osobní vzpomínkou. Pocházím z Děčína, 70. a 80. léta mám proto spojena se všudypřítomnou šedí, smogem a zašlou slávou poetického města v krásné krajině. A také s frontami, prvomájovými průvody, tupým školním memorováním, dotěrným dohledem, významným mlčením, s jednou stále dokola opakovanou „pravdou“ nebo s nepříjemnými pocity tváří v tvář těm, kdo „si to uměli zařídit“. V rovině architektury rovněž s demolicemi v centru historického města a panelovými domy. Nebo s nesmyslným novým podchodem na náměstí, který měl odvádět pěší do tmavého podzemí, aby auta mohla volně proudit přes hlavní městský prostor (ve výsledku ale všichni podchod ignorovali a kličkovali po povrchu mezi rušným provozem, což je v mých vzpomínkách vlastně dokonalý obraz rozkladu pozdní normalizace). U přijímacího řízení na Fakultu architektury ČVUT v Praze v roce 1992 jsem na dotaz, proč jsem si vybral právě tento obor, příznačně odpověděl, že chci bojovat se všemi nešvary, které socialismus do našich měst přinesl. U komise můj postoj zřetelně padl na úrodnou půdu (a přiznejme si, dnes by to nebylo jiné).

Příchod do myšlenkově otevřenější Prahy, cestování a pronikání do tajů moderní architektury ale zvolna nahlodávaly mladicky černobílé vidění světa. A když jsem se začal na konci 90. let intenzivněji zaobírat historií naší poválečné architektury, musel jsem se také vyrovnat s otázkou, zda moje osobní zkušenost zrcadlí plnou realitu. (Jistěže ne. Ale člověk si to musí dnes a denně sám připomínat.) A od té doby vyvstává jedna otázka za druhou. Předně – co se dělo za hranicí mého zorného pole? Jaká byla zkušenost ostatních? Odehrávalo se mimo Děčín a jemu podobná města něco diametrálně jiného? Zní to banálně. Ale i dnes, po třiceti letech, je stále předrevoluční éra většinou veřejnosti, včetně té odborné, vnímána prizmatem úzké osobní zkušenosti. A čelíme tak vlastně jednomu z největších úskalí rychle se měnící doby – jak se vyrovnat s blízkou (a přitom zdánlivě zcela odlišnou) minulostí a nakolik zúžený pohled dosud ovlivňuje a omezuje naše uvažování?

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?