Vše

Vladimír Sitta


Tereza Šváchová, 30.3.2022
539 vidělo         8 se líbí




Vladimír Sitta je krajinářský architekt, který odešel z někdejšího Československa, aby se do Česka po 32 letech možná vrátil. Mezitím působil v Německu a zejména v Austrálii, kam ho lákala svoboda. Z českých realizací naopak nejraději vzpomíná na ty vyvzdorované. Sám však připouští, že realita je zpravidla mnohem barvitější.


Kým by byl Vladimír Sitta, kdyby nebyl krajinářským architektem?
Původně jsem chtěl studovat plastickou chirurgii. Jako teenagera, a možná ještě dřív, mne totiž bavily výbušniny. Snažil jsem se sestrojovat všelijaké rakety a ohňostroje. Dodnes mě zamrazí při vzpomínce na nepovedenou raketu, která vlétla sousedovi otevřeným oknem do ložnice. Naštěstí nevyhořel. Někdy se to ale nepovedlo, takže jsem se stal občasným návštěvníkem chirurgie. Jemné umění plastických chirurgů mě fascinovalo. Roztrhl jsem si ruku anebo se popálil a oni to uměli dát zase pěkně dohromady. Začal jsem kvůli tomu dokonce studovat latinu.


Proč to dopadlo jinak?
Jelikož otce zavřeli, a tím se mi dost zúžilo spektrum. Asi mě to i přestalo bavit. Chodil jsem na matematicko-fyzikální gymnázium, matematika mě bavila, absolvoval jsem i řadu olympiád. Problém byl v tom, že krajská kola byla na počátku jara, v nádherných květnových dnech, kdy jsem k nelibosti mých kantorů trávil čas raději v horách. Hory byly únik, ptačí volnost a svoboda. Lezete po skalách a máte dojem, že sem na vás ten mstivý Velký bratr nemůže. Člověk tam také získá ohromnou pokoru. Kolikrát když lezete sám, máte kliku, že se vám nic nestane. Ale na druhou stranu, když se náhodou něco stane a vy to přežijete, vážíte si života. Mnohdy má člověk v tom nezralém věku velmi nihilistické nálady, pak se ale do dna „vybojí“ a je prostě rád, že je. Strach o holý život je výborná terapie.



Prožil jste situaci, kdy jste se „vybál“ do dna?
V Austrálii jsme bydleli pár desítek metrů od známé městské pláže Bondi. Každý den jsem chodil bez ohledu na rozbouřenost moře a počasí plavat. A samozřejmě jsem se tam i topil. Zaskočila mě velká série vln. Ale zažil jsem i lavinu. V lavině je šílená tma. Rozdíl mezi vlnou a lavinou je ten, že ve vodě aspoň vždycky víte, kde je nahoře, jen se tam nemůžete dostat. V lavině nevíte ani to. Na Slovensku v Tatrách jsem trochu poznal chování hor, v Sydney jsem pochopil, jak funguje oceán, protože jsem se ho naučil číst. A do rozbouřených vln už jsem nikdy nelezl. Ale stejně si myslím, že určitá imunita proti riziku je důležitá v jakékoli kreativní činnosti.


Letos si naše republika připomněla padesáté výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Vám bylo dvacet, studoval jste vysokou školu. Jak jste to prožíval?
Byl jsem zrovna v Norsku. Měl jsem to štěstí, že jsem se tam dostal na výměnný pobyt. Nebyl internet, k telefonu jsme se dostali až po čase, takže jsem se všechno dozvěděl od norských přátel. Prostě nám řekli, je Československo okupované. Bylo to neuvěřitelné.


Nějaké vzpomínky ale přece jen mám. Byl jsem tam s kamarádem, který byl trochu divočejší než já. Do přístavu Ulvik v Hardangerfjordu připlula obrovská loď s velkou rudou hvězdou na komíně. Kamarád začal vyrábět Molotovův koktejl, který jsme chtěli na tu loď švihnout. Naštěstí jsme včas zjistili, že je to západoněmecká loď z Brém.



Pokus o gesamtkunstwerk – celostní propojení skulptury a terénu v Želešicích, která se později stala oblíbeným místem setkávání disidentů. Autor V. Sitta


Nebyl jste nervózní z toho, co se doma děje?
Norové mi říkali, abych zůstal. Nechtěl jsem, přál jsem si dodělat školu. V té době jsem také ještě naivně věřil, že člověk má pracovat v zemi, kde se narodil. A byl jsem přesvědčen, že když budeme makat, nevýhodu vzniklou politickou situací, která tehdy nebyla ještě tak markantní, nějak doženeme. Pak jsem byl v Norsku znovu v roce 1978 a viděl jsem ten skok. Předtím byli Norové víceméně rybáři a pastevci, Oslo bylo docela ospalé město. Najednou jsem cítil tu obrovskou proměnu. Samozřejmě jim pomohla i štědrá příroda. Problém byl ale někde jinde. Zpět doma jsem se spolu se svými stejně smýšlejícími kolegy pokoušel věci trochu změnit. Zpočátku se zdálo, že to půjde, ale netrvalo dlouho a na povrch vyvěrala naprostá nezměnitelnost systému udržovaného strachem, zbabělostí a lidskou leností.


Z Norska jste se tedy vrátil, v Lednici dostudoval a pak, jak vám velelo svědomí, začal v Česku i pracovat?
Ano, pracoval jsem na mezinárodním výstavišti Flora v Olomouci. Nevystavovaly se tam jen květiny, organizovaly se i různé tematické výstavy a myslím, že v té době měla Flora velice slušnou úroveň. Pamatuji si například na výstavu Žena, květina a sklo. Taras Kuščynskyj tam tehdy nafotil nádherné fotky, bylo to velice poetické. Zvali i špičkové umělce jako Brychtovou a Libenského. Této úrovně už pak Flora dle mého nikdy nedosáhla. Byly tam vzorové zahrady, improvizovalo se a hlavně experimentovalo. Materiály tehdy nebyly dostupné, třeba architekt Emil Zavadil používal inovativně obrácené demižony. Při pohledu na dnešní standard nebylo podle mě tehdejší experimentování z přelomu šedesátých a sedmdesátých let již nikdy překonáno.


Ve Floře jste zůstal až do svého odchodu do Německa?
Ne. Po Floře jsem pracoval v podniku Zahradní architektura Želešice. Restaurovali jsme historické a lázeňské parky, navrhovali parky nové, a dokonce jsme stavěli i hřbitovy a márnice po celé republice. Výhodou bylo, že jsem měl určitou možnost ovlivňovat kvalitu projektů. Například ve Šlapanicích u Brna vzniklo v letech 1975 až 1979 hřiště, které tam stojí dodnes. Bylo to první hřiště v Česku, kde jsme použili plastové povrchy. Samozřejmě vstup do Evropské unie znamenal objev životunebezpečných částí. Žádné dítě tam sice nikdy předtím nezahynulo ani se nezmrzačilo, ale byrokrat má v hlavě jen své katastrofické scénáře, takže jisté části musely být odstraněny.


Jezdíte se dívat, jak vaše realizace v čase stárnou?
Příležitostně. Například v lázních v Třeboni je skulptura, které by prospělo trochu vyčištění a nějaká péče, ale i tak je člověk rád, že tam už čtyřicet let stojí. Asi nejvíce ji poškodil vizuální neandrtálec instalací odpadkového koše.
Tenkrát, v době normalizační, seděli v uměleckých komisích nenormální lidé. Nepřející, servilní režimní přitakávači. Hlavně se nesmělo schválit něco, co by bylo možné dvojsmyslně interpretovat. Návrh bylo nutné podrobit ideologické chirurgii. Čím nudnější, tím větší šance na schválení. S touto třeboňskou skulpturou, která se tehdy jmenovala Vír života, dnes U Obra, nás schvalovací komise třikrát vyhodila. Pojí se k ní i pár vzpomínek. Dnes si pamatuji jen jméno Homola. Ten po práci v na samotě stojící maringotce pozdě do noci klepal na stroji kopie Charty 77.


Velká dramata jsme zažili i v roce 1974 s pokusem o celostní propojení terénu a skulptury v Želešicích – náš pokus o gesamtkunstwerk. Z Norska jsem si dovezl takové malé nahrávací zařízení, které jsem nechal v místnosti, kde schvalovací komise rozhodovala a odkud nás vyhnali ven. Vím, že se to nemá, ale tehdy se telefony také běžně odposlouchávaly, tak proč to nezkusit? Později jsme si všechno poslechli a ohromně se bavili. A víte, co bylo největší námitkou té komise? Že prý figurativní postavy, které ze země vystupovaly, směřují na západ. Ale nakonec jsme, již zoufalí, udělali dojem na ředitele našeho podniku. Byl to sice zarytý komunista, řekl bych obávaný diktátor, ale rozhodl: nějaká pitomá komise nám nebude vykládat, co my si tady budeme stavět. A tak vznikl želešický samizdat.


Otevření bylo velkým živým happeningem. Byli tam tehdy i režiséři Evald Schorm a Miroslav Krobot i dnešní rektor JAMU Petr Oslzlý. A samozřejmě alkoholem intoxikovaná brněnská undergroundová umělecká společnost. Disidenti se tam ostatně setkávali i dlouho po vernisáži. Tehdy jsme po práci zdarma sekali trávu a prohlašovali o sobě, že jsme jediní praví komunisté v obci. Později, po revoluci, se tam párkrát objevil i Václav Havel.



Rozsáhlým projektem Garden of Australian Dreams se táhne červená osa názorně spojující australské hlavní město Canberru a pomyslný střed země. Její konec se zvedá k nebi a náhle padá a obrací se sám do sebe. Autor V. Sitta


Po angažmá v Želešicích jste odešel do Německa, konkrétně do Essenu v Porúří. Zůstal jste tam ale jen tři roky. Bylo to na konci sedmdesátých let, kdy se celé centrum těžby uhlí a výroby oceli začalo vzpamatovávat ze strukturálních změn po uzavření většiny dolů. Vyvstala otázka, co dál s nevyužívanými rozlehlými oblastmi. Nebyla to pro mladého krajinářského architekta výzva?
Jasně, byla tam vypsána spousta soutěží. Ale přiznám se, že jsem byl trochu ztracen. V Česku byla do všeho vždy vtažená politika, všechno bylo jasně dané, nedalo se uhnout. Ale tam si najednou říkáte: O čem to je? Jenom o designu nebo estetice? Nevzrušovalo mě to tak, jako rozbroje v Česku. To, že něco vyvzdorujete, mělo pro mě větší cenu.


Samozřejmě že bývalé průmyslové areály byly zajímavé. Němci k tomu už od začátku přistupovali tak, že nebudou nic bourat a nechají přírodu, aby si zpět vzala to, co z ní kdysi vytrhli. Co jim můžeme dodnes závidět, je velice propracovaný systém budování nových parků. Mimochodem už tehdy nebylo možné získat zakázku bez soutěže. Kreativní zacházení s podlimitními zakázkami, jak to u nás praktikujeme dnes, jim bylo zcela cizí.


Proč jste z Německa nakonec odešel?
Manželka je herečka. V Praze hrála v Divadle ABC a já bych řekl, že byla asi i trochu zkažená tím, že jako mladá hrála v mnoha filmech během velice krátké doby. Takže chtěla pokračovat a myslela si, že v takové monokulturní zemi, jako je Německo, to nebude tak jednoduché jako třeba v Austrálii.


Jednoho dne se objevil v německých novinách inzerát. Austrálie hledala lidi. V německé televizi jsme viděli několik dobrých australských filmů. Tu konverzaci si pamatuji dodnes. Ona se mne zeptala, co si myslím o Austrálii. A já jí odvětil, že vím jen, že tam skáčou klokani a že v Sydney je opera. Jenže ta opera, to byl takový magnet. Pamatuju, jak za mnou přišel sochař Honza Šimek s jejím obrázkem a říkal: „Podívej se, vole, takhle se má stavět!“ Já jsem tu operu měl pak pověšenou v kanceláři. Člověk si říká, že když ta země může postavit budovu, která je v podstatě formálně krásná, ale funkčně problematická, musí to být velmi svobodná země. To bylo moje jediné tehdejší spojení s Austrálií. Mohli jsme taky do USA, kvůli horám jsem chtěl jít do Kanady, ale Austrálie vyřídila naši žádost nejrychleji. Tak jsme se octli v Sydney a zůstali tam více než třicet let! A dodnes tam jsou naše rodinné kořeny.


Jaký byl začátek na úplně jiném kontinentu?
Přijedete do Austrálie a všechno je obráceně. Nikdo vám nic nevysvětlí. Poznáte tak akorát platan, na stromech jsou papoušci, jezdí se na špatné straně. Když jsem hledal práci, Australanům jsem téměř vůbec nerozuměl. Donesl jsem portfolio, můj budoucí šéf něco zamrmlal a že mě zítra vyzvedne. Říkal jsem si, to je od něj hezké, asi mi to tu chce ukázat, taky bych se o někoho nového takhle postaral. Ale ne, on mne odvezl hned do práce, přijali mě. Obhlídka místa, které bylo tehdy plánovanou pěší zónou, byla pro mne verbální katastrofou. Ono třeba slovo osa a přístup je pro netrénované ucho to samé (axis vs. access, pozn. red.). Za tři měsíce mě šéf ovšem vyhodil. Jejich techniku výroby výkresů nadrcenými barevnými tuhami jsem okomentoval, že tohle jsme dělali u nás ve školce. Pro něj byl můj komentář v akcentované angličtině neodpustitelnou drzostí. Byla to hrůza. Mladá rodina na krku, další práce kromě natírání konstrukcí v nedohlednu. Byla krize a měsíce bez jediné nabídky architektonické práce. Retrospektivně to bylo ale to nejlepší, co se mi mohlo stát.


Další australské zkušenosti, například s úřady, už byly lepší?
Ač se to neinformovanému turistovi nezdá, Austrálie je neskutečně svázána různými stavebními pravidly. Tato pravidla si pak lokální byrokraté kreativně rozvíjejí, aby zdůvodnili svou mizernou existenci. Fenomén bydlení v bytových domech se tam objevuje až v poslední době a teprve zhruba posledních dvacet let vzniká v Austrálii i městská populace. Dříve se nenavrhovalo nic jiného než rodinné domy a k nim logicky zahrady. A v Austrálii nemůže být dům zkolaudován, aniž by byla dokončená zahrada. Ten systém je dost rigorózní, hodně dbají na koeficienty zeleně a energetickou náročnost domů. Například když máte dvě auta, musíte příjezdovou cestu opatřit propustným povrchem, jen u jednoho by vám povolili dlažbu. Anebo vysázet určitý počet stromů dle velikosti pozemku.


Občas to jde ale do úplných absurdit. Například musíte oplotit bazén. To pak přemýšlíte, jak dům s bazénem co nejvíce propojit, a vlastně tím bazénem při návrhu i při stavbě začínáte, abyste pokud možno eliminovali oplocení.


Celé Sydney je založeno na tvrdém pískovci. Když začínáte stavět a stroje přijedou kutat, rozléhá se to po celém okolí. A sousedé, kteří jsou nuceni žít s hlukem a vibracemi, se snaží jakékoli změně zabránit. Postupně se odvolávají a celé řízení musí často začít znovu. V dubnu 2018 jsme například dokončili stavbu rezidenčního projektu, který jsme zahájili v roce 2012.



Projekt Garden of Passages, který vznikl v roce 2011 v rámci výstavy Expo v Si-anu v Číně. Autor Gen Wang, spolupráce V. Sitta


Takže jste došel k závěru, že v některých ohledech je to všude stejné?
Tady v Česku je spíše problém v nevyzrálosti klientů. Vidím ho v nedostatku kulturní elity s dostatečnými prostředky spíše než elity ekonomické. Lidé mají peněz dost, ale vkus nebo otevřenou mysl si nekoupí. To, co si u nás staví ekonomická elita, je podle mě diagnóza estetického „vidlákismu“. Samozřejmě se najdou i osvícení klienti, ti jsou ale spíše endemity a měli by být památkově chráněni. Zde bych připustil genetické klonování.


V Austrálii jste narazil na osvícenější klienty?
Není to možná univerzální zkušenost, ale pro všechny naše projekty lze trochu generalizovat. Potkal jsem tam i svého mecenáše, moderního Mediceje. V Austrálii se nejdříve ze všeho všichni sejdou: architekt, krajinářský i interiérový architekt a klient. A celý postup práce se naplánuje. Občas se terénními úpravami nebo zahradou dokonce začíná. Dům nejde posadit na povrch jako pralinku a říct: A teď kolem něco udělej. Jak tak sleduji stavební scénu u nás, mám dojem, že v krajině nezřídka přistávají architektonická UFO.


Máte nějakou zkušenost s tamními školami?
Poté co jsem pochytal dost angličtiny, jsem občas vyučoval architekturu na University of New South Wales. O přestávce jsem šel vždycky do knihovny a připadal si úplně jako v Asii. Ptal jsem se knihovnice, kde jsou všichni australští studenti a ona na to, že je hezky, že jsou na pláži. Australani to berou, jak se říká easy-going.


Jací byli australští studenti, když se vrátili z pláže?
Unavení a nezvědaví. Poslal jsem je třeba na Felliniho Satyricon a oni mi poté dokonce nadávali. Co to prý má co společného s architekturou a podobně. Já na to, že to je oslava lidské fantazie a imaginace. Ukazoval jsem jim i Švankmajera. Někteří byli kulturně úplně někde jinde. Satisfakcí bylo, že když jsem jich pár potkal později, uznali, že jim to konečně došlo. Ale tehdy byli moc mladí, v Austrálii se začíná studovat na univerzitě už v sedmnácti letech.


U českých studentů vám zvědavost nechybí?
Už také. Ze začátku jsem myslel, že je to jinak. Teď už se také setkávám s otázkami typu: A na co to potřebujeme vědět? Je to zvláštní, my jsme měli strašný hlad po informacích, dříve prostě nebyly. Někdo zmínil land art, my jsme vůbec nevěděli, co to je. Samozřejmě, nějaké terénní modelace se intuitivně dělaly, ale v úplné izolaci. Je to například vidět v díle profesora Ivara Otruby. Jeho projekty jsou velice poučené a vycházejí z hluboké znalosti místních podmínek, které se mu povedlo i abstrahovat. Když se podíváte na botanické zahrady ve světě, jsou to takové polopatistické, pseudonaturální kreace. Otruba to ale někam posunul. Určitě neměl nějaký bohatý vnější zdroj inspirací. Dnes už je taková zahlcenost informacemi, že se originální myšlení a potřeba hledání dost vytrácí.


Sama mohu potvrdit, že velká část mladé generace má i díky neustálému útoku informací problém se soustředit.
Asi pět let jsem dělal workshop v Brně. Jednou jsem vzal studenty na chatu na Českomoravské vrchovině. Nebyl tam signál. Pár jedinců z toho skoro onemocnělo. Kreativitu dnes nahradilo googlování. Velice snadno se z architektury udělá obalová technika, ale chybí tomu duše.


Na druhou stranu si myslím, že i v Česku je pár velmi kvalitních krajinářských architektů či spíše architektek. Mužská část profese trpí komplexem, že nejsou plnohodnotnými architekty a hrají si na ně. Kdežto citlivost, někdy bych řekl skoro až něžnost v krajině je ve světě spíše doménou ženských architektek. Například Teresa Moller z Chile. Ta když v krajině něco dělá, jen lehounce našlapuje. V její práci je zvláštní samozřejmost. Nezůstane po ní jizva. Po architektech často zůstane testosteronová brázda, která jen tak nezmizí. Já se k tomu rovněž přiznám. Také jsou mi blízké intervence. Designér přece chce věci měnit, nebo ne? Možná, že věci od Teresy Moller nejsou tak fotogenické, jako například když Superflex, Topotek1 a BIG natřou asfalt v Superkilen Parku v Kodani narůžovo. Na fotkách to vypadá dobře, ale když tam přijdete…, určitě to není vizuální orgasmus, alespoň pro mne ne. Ale Mollerové Punta Pite je projekt, který obdivuji a do smrti budu závidět.


Za povrchní svůdnost mohou také fotky z dronů, z ptačí perspektivy.
Ano, to je to samé jako u projektu Docklands v Melbourne. Anebo Goodsline v Sydney. Vždy jsou prezentovány z helikoptéry a pak, když tam jdete jako pěší, je to tristní, nudné a vtíravé. Ve Photoshopu se některé barvy vytáhnou, něco se vymaže… Stačí se podívat na oficiální fotografie Krkonošského centra environmentálního vzdělávání od profesora Petra Hájka. Celou dobu jsem myslel, že ten objekt přechází pozvolna do krajiny. Geniální, dům–krajina, říkám si. Nechápu ale, jak se to podařilo vyfotit, že tam za tím není nikde vidět ten šílený postmoderní barák.


Jak by se tedy architektura, ať již dům, zahrada, či nově utvářená krajina, měla prezentovat?
Domy by se celkově měly ukazovat, jak vypadají, až po několika letech užívání. Neuspěchaně. Ta samozřejmost obývání není často vůbec daná. Zahrad se to samozřejmě týká taky. Je to takové zvláštní. Sedíme uvnitř a díváme se ven. Což je jistě důležité. Ale podívejte se, jak se domy prezentují – tento pohled není nikde ukázán. Když se fotí dům z exteriéru, fotí se přes nějaké větve, které kolikrát ani nepatří k pozemku. Jen aby to vypadalo kompozičně zajímavě.


Platí to i o našich projektech. Přijde profesionální fotograf, aby nafotil zahradu, a vleze do křoví. Ale tam přece klient nikdy nepůjde, odtamtud to vidí akorát zahradník! Je to další falzifikace. Nehledě na to, že fotograf vždycky počká na nejlepší světlo. Samozřejmě že je to svůdné, ale otázka zní, jestli je to i žádoucí. Jako marketing to samozřejmě funguje dobře.


O domě mluvíte jako o prostoru, který má být naprosto jasný a čitelný. Místo, kde se člověk dobře orientuje. Má být tedy zahrada jeho protikladem?
Dům je určitý příběh lidí, kteří v něm žijí. Zahrada by měla být jeho pokračováním. Spousta lidí přiznává inspiraci Japonskem. Tam je prolínání takové, že nevíte, kde začíná jedno a přestává druhé. Japonci protáhnou dlažbu z exteriéru do interiéru – samozřejmě jsou možné nějaké posuvné stěny –, ale v podstatě ten přechod nepoznáte. Podle mě má dobrý architekt kolem svého domu vždy dobrou zahradu. Pokud ne, může to být kvalitní objekt, ale není to kvalitní architektura.



Okolí australského národního muzea v Canbeře. Autor V. Sitta


Teď nevím, zda je vůbec legitimní pokládat otázku, kde končí architektura a kde začíná zahrada.
To je určitě legitimní. Ani jedno nekončí ani nezačíná. Měly by se prolínat. V našich podmínkách je to trochu extrémnější, v Austrálii jednodušší. Tam je příjemné počasí po většinu roku. Ale všechno musí vznikat ruku v ruce. Koncept domu společně s konceptem zahrady.


V roce 1987 jste nakreslil utopický projekt pro Marina South v Singapuru. Byla to vize vícevrstvého města. Dnes je to velice blízko realitě. Máte nějakou novou vizi do „dalšího budoucna“? Budoucnost zde pokládám za určitou sekvenci…
Singapur vycházel tak trochu z posedlosti asijské kultury po čerstvosti potravin. A také z toho, že Singapur není schopen se sám uživit. Mělo to být město, které používá aeroponie, hydroponie, v těch horních vrstvách byly farmy a alternativní místa pro pohyb. V Singapuru se na nás tehdy dívali, jako že jsme spadli z Marsu. Snažili jsme se jim vysvětlit, že to město má taková růstová tykadla, a když budeme potřebovat, poleze i do moře a bude se rozšiřovat nebo přesouvat.


Tady ve škole v ateliéru se snažíme občas zabývat třeba problémem odpadu nebo získávání energie. Je zvláštní, že pro to české studenty neumím pořádně nadchnout. Například dva studenti ze Singapuru udělali skvělou „case study“, která se týkala ďáblické skládky. Vymysleli takové nomádské automaty, které jezdily po městě, a když něco viděly, sebraly to, roztřídily. Technologie to dnes už umožňuje. Anebo tým studentů z Francie a Portugalska, který se dokonce umístil ve finále soutěže LAGI 2014 v Kodani, navrhl veřejný prostor, který produkuje energii z alternativních zdrojů. K vrcholům ateliérových prací počítám také Vertikální farmu a kondominium našeho studenta Pavla Paseky v New Yorku.


Na druhou stranu technologie zabírají místo, nejvíce snad střechy.
Já věřím, že to, co je na střeše, představuje další sekundární veřejný prostor, na který máme právo. Sice to třese posvátnou ikonou soukromého vlastnictví, ale jednou k tomu stejně dojde. Obětovat stále vzácnější prostor různým technologickým a klimatizačním jednotkám je blbost. To tomu pěšákovi upřete přístup ke slunci a ke vzduchu a musí chodit jen po zašpiněné ulici? Proč by město nemohlo být horizontálně propojeno ve více patrech? Le Corbusier to měl obráceně, tomu jezdila auta navrchu, v tomhle případě by to mělo být tak, že domy jsou pospojovány pochozími mosty. V Hongkongu to už existuje. Jdete kilometry a vůbec se nemusíte dotknout ulice, přecházíte z jednoho domu na druhý, nejste sice na střeše, ale je to sekundární prostor bez aut, jen pro chodce. Město musí být jako satelit, mělo by být ekologicky ohraničeno, nesmí jen vysávat energii zvenčí. Naše ekologická stopa se musí snížit, jinak to není možné. Vědci mezinárodního think tanku Global Footprint vyhlašují pro jednotlivé země mezní den v okamžiku, kdy od počátku roku dosáhnou limitu svých obnovitelných zdrojů. Globálně je to letos 1. srpna. V Česku se to povedlo už 20. dubna. Zbytek znamená žít na ekologický dluh. Kdo ho splatí těm dnes ještě nenarozeným?


Zde se otevírá další široké téma, které stojí nejen před architekty.
Jsou vždy taková období v životě, kdy máte představu, že změníte svět. Pak přijde trocha reality, kde sice můžete dělat soutěže, což jsou kolikrát úplné úlety, ale říkáte si, my musíme jít dál. Nebát se neznáma. I když tu soutěž prohrajeme, je to alespoň příspěvek do debaty. Jak říkal Churchill: Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdávejte.






FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků