Rozhovor s profesorem Zdeňkem Zavřelem, architektem a bývalým děkanem FA ČVUT v Praze, o soužití Nizozemců s vodou, jež se stala výrazem jejich identity i motorem demokracie.

Odkdy se datuje zvýšený zájem Nizozemců o vodu, který je natolik zásadní, že se stal součástí jejich národní identity?

Od toho momentu, kdy se v bažinaté deltě Rýna usadily první kmeny. Byla tam spousta ryb, naučili se vodě rozumět. Trvalo to stovky, tisíce let v přímém kontaktu s mohutnými vodami mořskými i říčními. Stavby se musely zakládat na pískových lavicích nebo na pilotách, šlo-li o bažiny. Později se naučili získávat kusy půdy tím, že začali vysušovat moře pomocí budování poldrů: hrázemi se obklíčí vyhlédnuté území a pak se pumpami vyčerpá voda ven, přičemž se získá úrodné mořské dno, které se pak dále kultivuje. Někdy od třináctého století vznikala samospráva, jež se o vodu starala už v širším měřítku než třeba v rámci jedné vesničky. Jsou to instituce nazývané waterschappen, které existují dodneška a jejichž zastupitelé jsou voleni. Mají na starosti veškeré dohody o vodě, ovšem na samém začátku jejich činnosti se zaměřovaly pouze na hlídání hrází a pohyb vody v nich. Byla tam zastoupena celá společnost, šlechta, církev, buržoazie z měst, jež byla vždycky silnější než centrální vláda, ale také obyčejní sedláci. A pořád se museli dohadovat o tom, jak to zařídit, aby jim nenateklo do postele.

Kořeny nizozemské demokracie tedy můžeme vysledovat v tomto společném zájmu, jímž se stalo soužití s vodním živlem?

Tkví v tom kořeny jejich konsenzuálního rozhodování, protože vědí, že se musejí společně dohodnout. Voda je pádný a sjednocující argument. Mají ji v krvi. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století, kdy vládli sociální demokraté, se tomu začalo říkat poldermodel. Je to politická metoda, pomocí níž se řeší problémy. Nelze odejít od stolu a prostě říct, že něco nejde. Musejí se dohodnout. Proto je také Nizozemsko asi jediná země na světě, která vodu aktivně „zvládla“ a získala nad ní kontrolu. Ostatní země, jež se podobně nacházejí v deltě velkých řek – kupříkladu Indie, Bangladéš, ale také Vietnam nebo Laos –, jsou pořád v primárním stadiu, kdy čekají, až přijde velká voda, a pak sednou na loď a snaží se před ní zachránit.

Jak jste vnímal vodní problematiku v Nizozemsku v době, kdy jste tam žil?

Bylo to velmi intenzivní. Už když jsem byl v Nizozemsku poprvé a ještě jsem nevěděl, že se stane zemí mého exilu, získal jsem důležitou zkušenost, díky níž jsem si mohl uvědomit spoustu věcí. V roce 1966 jsem se jako student architektury a stážista u stavební firmy Zuiderzeewerken dostal do městečka Dronten nedaleko Amsterdamu, kde se právě budoval jeden z posledních velkých poldrů, jehož hráz byla asi sto dvacet kilometrů dlouhá. Šli jsme se na ni podívat. Stavěli ji klasickým způsobem, který spočívá v tom, že se nejdříve vytvoří pískové těleso, načež se musí zajistit jeho kraje pomocí zatlučených dubových fošen, aby písek neunikal. Následovala stabilizace náspu z matrací upletených z rákosu, na které se položily cihličky a na ně se ještě dávaly bazaltové kvádry, jež vše zpevnily, a přitom to jako celek zůstalo flexibilní. Na kraje se zatlučenými fošnami se naházely nepravidelné kameny, aby je nemohlo nahlodat vlnobití. Byla to neuvěřitelná podívaná. Viděli jsme chlapíky, kteří klečeli na zemi a pletli nekonečnou rohož. Měli upleteno osmdesát kilometrů a dalších čtyřicet je ještě čekalo. Napadlo mě, že Čech by se na to vykašlal, ale oni vypadali, že to berou jako něco jasně daného, co se prostě musí zvládnout. Cítil jsem z nich obrovskou vůli. Tenkrát dělali poslední úsek poldru, kde jsou dneska města Almere a Lelystad. Musím říct, že pro mě to byl absolutně největší zážitek. Okamžik, kdy člověk nemůže udělat nic jiného než smeknout.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?