Svět věcí, tak jak nám ho podávají smyslové orgány, se podle Aristotela mění. Proto předmětem skutečného vědění může být jen nevnímatelné. Každá změna pokládá to, co ve změně trvá a co ji umožňuje, za substrát, který se něčím stane. Aristoteles tento substrát nazývá matérií/látkou (hýlé). Vlastnosti, jichž matérie nabyla, nazývá tvarem (morfé). Matérie jakožto možnost (dynamis) vždy přijímá nějaký tvar (entelecheia), tudíž matérie je pouhou možností, skutečností je tvar. Podstata takto vzniklého, konkrétně existujícího hylemorfizmu (vztahu mezi látkou a tvarem) obsahuje oba faktory. Díky evropskému dichotomickému, neboli pouze dvojčlennému myšlení máme silně zažitou představu dvojice „matérie a tvar“ a těžko se jí zbavujeme i přesto, že už víme, že jejich vztah není bez mráčku.

Historie betonu nepřála

Je však nesporné, že matérie a tvar nemohou jedno bez druhého existovat, vzájemně se podmiňují a posilují, ale také třeba působí i proti sobě. Nositelem stylu je vždy tvar, a styl vždy určuje duch doby. Duch doby odráží znalosti dané společnosti o světě, o jeho ideovém a hmotném stavu. Když v tomto panuje dokonalý soulad, tak jsou v souladu i matérie s tvarem a v souladu jsou i nejrůznější umělecká odvětví, jelikož čerpají z téhož ducha doby.

Beton (i když třeba ne v jeho dnešní podobě) znali už Féničané, „Opus Caementitium” používal Agrippa při stavbě Pantheonu už v roce 27 př. n. l. a jeho složení přesně popsal Vitruvius ve své knize „De Architectura libri decem”. V následujících obdobích – kdy byly preferovány přírodní, jednosložkové materiály – duch doby neměl beton, který se skládá z několika komponentů a novým materiálem se stává cestou chemické reakce, v zorném poli. Používali se materiály „stvořeného světa“ – dřevo, kámen a cihly. V mozaikovitě uspořádané Evropě používala různorodá architektura na jednotlivých územích lokální materiály. Přesto mezi architekturou, sochařstvím a malířstvím panovala v různých epochách (po staletí) shoda ve formě a nevědomky vytvářela tzv. Gesamtkunstwerk, tedy umělecké dílo jako syntézu všech druhů umění.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?