Vše

Vítězný návrat betonu


Pantheon, Řím, 27 př. n. l.–126 n. l.
Antal Puhl, 27.5.2022
50 vidělo         0 se líbí




Svět věcí, tak jak nám ho podávají smyslové orgány, se podle Aristotela mění. Proto předmětem skutečného vědění může být jen nevnímatelné. Každá změna pokládá to, co ve změně trvá a co ji umožňuje, za substrát, který se něčím stane. Aristoteles tento substrát nazývá matérií/látkou (hýlé). Vlastnosti, jichž matérie nabyla, nazývá tvarem (morfé). Matérie jakožto možnost (dynamis) vždy přijímá nějaký tvar (entelecheia), tudíž matérie je pouhou možností, skutečností je tvar. Podstata takto vzniklého, konkrétně existujícího hylemorfizmu (vztahu mezi látkou a tvarem) obsahuje oba faktory. Díky evropskému dichotomickému, neboli pouze dvojčlennému myšlení máme silně zažitou představu dvojice „matérie a tvar“ a těžko se jí zbavujeme i přesto, že už víme, že jejich vztah není bez mráčku.


Historie betonu nepřála


Je však nesporné, že matérie a tvar nemohou jedno bez druhého existovat, vzájemně se podmiňují a posilují, ale také třeba působí i proti sobě. Nositelem stylu je vždy tvar, a styl vždy určuje duch doby. Duch doby odráží znalosti dané společnosti o světě, o jeho ideovém a hmotném stavu. Když v tomto panuje dokonalý soulad, tak jsou v souladu i matérie s tvarem a v souladu jsou i nejrůznější umělecká odvětví, jelikož čerpají z téhož ducha doby.


Beton (i když třeba ne v jeho dnešní podobě) znali už Féničané, „Opus Caementitium” používal Agrippa při stavbě Pantheonu už v roce 27 př. n. l. a jeho složení přesně popsal Vitruvius ve své knize „De Architectura libri decem”. V následujících obdobích – kdy byly preferovány přírodní, jednosložkové materiály – duch doby neměl beton, který se skládá z několika komponentů a novým materiálem se stává cestou chemické reakce, v zorném poli. Používali se materiály „stvořeného světa“ – dřevo, kámen a cihly. V mozaikovitě uspořádané Evropě používala různorodá architektura na jednotlivých územích lokální materiály. Přesto mezi architekturou, sochařstvím a malířstvím panovala v různých epochách (po staletí) shoda ve formě a nevědomky vytvářela tzv. Gesamtkunstwerk, tedy umělecké dílo jako syntézu všech druhů umění.


Gesamtkunstwerk


Nikde není viditelný tak jednoznačně jako u jezuitských kostelů a barokních zámků. U zámků se (pod vedením architektury na stejných principech a v zájmu téhož cíle) propojuje malířství, sochařství a zahradní umění. V případě zámku Vaux le Vicomte Nicolase Fouqueta, který byl za „Krále Slunce“ Ludvíka XIV. min



PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?



Přihlaste se, zaregistrujte nebo se staňte našimi předplatiteli a zařaďte se do exkluzivního klubu fanoušků architektury.

Žijeme architekturou a jsme v kontaktu s těmi nejlepšími architekty v Česku i ve střední Evropě. Píšeme o tom, jak o architektuře přemýšlejí, a přinášíme vám stavby, které vytvářejí.

Protože na architektuře záleží!




Přidat se k předplatitelůmPřihlásit seZískat přístup




FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků