Architektura šedesátých let 20. století se u nás během poslední doby stala módou. Ke „zlatým šedesátým“, která byla v období normalizace zatracována a v devadesátých letech díky překotnému vývoji odsouzena k zapomnění, se nyní vracíme se stále větším respektem. Snad je to dáno větším časovým odstupem.

Generační proces

Vztahem k minulosti si jednotlivé generace vytvářejí také vztah k sobě samým, a tím i k perspektivě. K tomu, v čem vidí budoucnost architektury. V takovém pomyslném klíči – pochopení hodnot petrifikovaných do architektury šedesátých až osmdesátých let – se tentokrát již pohybuje generace nová, nastupující po zlomové události roku 1989. To, že se tento proces může odehrávat v podmínkách svobodné společnosti, neznamená, že se stal snadnějším. Příkladem budiž hrozící destrukce havířovského nádraží nebo budovy Transgasu, s níž se lze identifikovat, nebo proti ní zdůvodněně protestovat; dalším je souhrn událostí kolem již zbořeného hotelu Praha. Tyto případy vypovídají o složitostech toho, co generační vyrovnávání se s minulostí obsahuje.

Postbudovatelská reflexe

Šedesátá léta české a slovenské architektury, ať již jsou přeceňována, nebo nedoceňována, k nám promlouvají svým optimismem, všepronikající výtvarností (generační signum) a – jak se stále více zjišťuje a uznává – pevnými kořeny vlastního postupného vývoje a schopností svébytně (na rozdíl od realizací let devadesátých) strávit podněty evropské a světové architektury a pracovat s nimi.

V českém prostředí dochází po mezihře tzv. sorely k rychlému osvojování si nových stavebních technologií a hledání nového estetického výrazu staveb. Karel Prager u Ústavu makromolekulární chemie AV ČR jde za vizí „krásné stavby“ a těží z možností závěsné stěny. Probíhají pokusy s hromadnou panelovou výstavbou; na pořadu dne jsou experiment, hledání, sterilita i selhání. V podtextu se vynořuje téma cest, východisek z upadajícího mezinárodního stylu. Používané materiály slouží k jiným než striktně funkčním účelům.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?