Vše

Václav Girsa: Architektura, která se nestane integrální součástí prostředí, nemůže být dobrá


Profesor Václav Girsa, foto Michael Tomeš
Petr Volf, 6.4.2023
Foto Michael Tomeš
2455 vidělo         2 se líbí




Rozhovor Petra Volfa s profesorem Václavem Girsou o starých i nových památkách, kontextu, empatii a Adolfu Loosovi.


Podle některých významných architektů, jmenujme kupříkladu Ludwiga Miese van der Rohe nebo Petera Zumthora, mělo na jejich tvorbu zásadní vliv prostředí, v němž vyrůstali. Vy odmalička žijete v Praze na Ořechovce, v zahradní čtvrti, která vznikla ve dvacátých letech minulého století a která je pořád pokládána za jednu z nejlepších pražských adres. Jak na vás tato skutečnost zapůsobila?
Určitě velmi silně, protože místo, kde má člověk kořeny, je pro něj zásadní. A moje rodiště je opravdu velmi lidské. Ale chápu také, že když se někdo narodil na sídlišti, je klidně možné, že i k prostředí nevábnému bude mít citový vztah. Přestože půjde o prostředí rozbité, skličující, neinspirativní. A rozumím tomu, co z toho vyplývá. Na Ořechovce jsou krásné, obyčejné tradiční domy. Důležitý je urbanismus, rozložení a měřítko staveb, osnova ulic a zeleň. Hlavně ale jednota výrazu, to, že domy nejsou stejné, ale hodně podobné. Dodržuje se modelace střech, krytiny, způsob členění fasád. Domy mají detaily, důležité je také jednotné řešení oplocení. Čtvrť má své centrum, obchody, kino – původně s výmalbou sálu od Františka Kysely. A to vše dohromady dává celku sílu, vytváří řád. Integritu celku. Lidské měřítko je to, co posiluje příjemnou atmosféru, kvalitní prostředí pro život. Pro tyto vlastnosti obyvatelé Ořechovku vyhledávají a většinou respektují. A to vše mnohému prostředí, které vytváříme dnes, chybí.


Vzpomenete si ještě, kdy nastal okamžik, v němž jste si uvědomil, že jako architekt chcete svoji tvorbu zasvětit památkám?
Především jsem měl památky rád. Krásné, stabilní prostředí. K tomu jsme byli vedeni od dětství. Proto jsem byl znechucen tím, co se v minulém režimu okolo nás dělo. Co všechno se zbouralo, jaké domy se stavěly a jakou nezáviděníhodnou roli v tom sehrávali i architekti. A nebyl jsem sám. Po srpnové okupaci řada spolužáků a kamarádů emigrovala. Já jsem tuto volbu zamítl. Měl jsem zde rodiče, rodinu. Opustit místa, ke kterým jsem měl vztah – něco nepředstavitelného. Nemohl jsem volit jinak. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat záchraně historických domů, ale měl jsem na mysli více – uchování památek v jejich prostředí. Všeho, co bylo socialistickou výstavbou tolik devastováno. Viděl jsem v tomto postoji velký smysl, své poslání.


Jak neblahou situaci vnímali vaši pedagogové?
Naši profesoři patřili ve velké míře ještě ke staré gardě, byli to osobnosti generace avantgardy. Byli přirozenými autoritami. Většina z nich za sebou měla úctyhodné dílo. Pamatuji si, že i oni měli se stavební produkcí té doby problém. Prostředí deklasované urbanismem jeřábových drah. Necitlivými zásahy v historických městech. Hrůza socialistického stavebnictví. Naši učitelé nás naštěstí nenechali na holičkách, pomáhali nám získávat co nejširší rozhled: co se staví v západních zemích, jak má vypadat skutečně kvalitní architektura a jaké jsou principy smysluplného urbanismu. Jak zásadně záleží na promyšleném a pak v realizaci dotaženém detailu. Když dnes slyším, jak se nekriticky pohlíží na výstavbu z toho období, a to i tu evidentně pokleslou, odfláknutou, mám s tím opravdu velký problém. V architektuře u nás podle mého soudu žádná „zlatá šedesátá“ léta nebyla, jak to dnes někteří osvícenci prezentují. Samozřejmě že nezatracuji tvorbu té doby paušálně. Nemohu nevzpomenout na skvělé architekty, na práce Jaroslava Fragnera, Karla Filsaka, trojice Cubr–Hrubý–Pokorný, manželů Machoninových, opravdu světového scénografa Josefa Svobody a samozřejmě i dalších. Ale domnívat se, že česká architektura té doby přinesla světu něco výjimečného – podobně jako ve filmu, v divadle a literatuře –, nějaké úžasné převratné myšlenky, nějaký skutečně nový pozitivní směr širšího dopadu, to považuji za velký omyl. Mimochodem vzpomeňme si na kritická slova, názory, filmy Věry Chytilové, Jiřího Menzela a dalších.


Soudě podle pozornosti, která se nyní tvorbě z této doby věnuje, to vypadá, jako by všechno, co tehdy vzniklo, bylo něčím výjimečné. Kde najít hranici, kdy jsme schopni vidět kvalitu věcí takovou, jaká je, bez ideologických předsudků? Je to vůbec možné?
Důležitý je časový odstup. A hlavně kritické hodnocení, komplexní pohled v širších so



PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?



Přihlaste se, zaregistrujte nebo se staňte našimi předplatiteli a zařaďte se do exkluzivního klubu fanoušků architektury.

Žijeme architekturou a jsme v kontaktu s těmi nejlepšími architekty v Česku i ve střední Evropě. Píšeme o tom, jak o architektuře přemýšlejí, a přinášíme vám stavby, které vytvářejí.

Protože na architektuře záleží!




Přidat se k předplatitelůmPřihlásit seZískat přístup




FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků