Tereza Šváchová začala psát své newslettery v srpnu 2023. Její úvahy o tématech, která hýbou světem architektury nebo kterým by naopak měla být věnována pozornost, můžete měsíc co měsíc číst ve svých e-mailových schránkách. Protože nám přišlo škoda, aby tato zamyšlení končila kdesi v hlubinách kyberprostoru, řekli jsme si, že je budeme pravidelně zveřejňovat na našem webu. Budou k nim tak mít přístup i ti, kdo se k odběru newsletteru přihlásili třeba teprve včera. Zajímá vás, o čem Tereza psala ve svém devátém newsletteru z března 2024?

Milí čtenáři,

v naší redakci aktuálně pracujeme již na druhém vydání INTRO HOUSES, které mám tu čest pro vás sestavovat. V tomto časopise vám v tištěné formě detailněji představujeme vybrané realizace rodinných domů, které vám týden co týden přinášíme na našem webu. Plejáda „erdéček“ bude doplněna několika dalšími texty, mimo jiné i rozhovorem našeho šéfredaktora Martina Vernera se mnou.

Tak trochu jsem doufala, že během našeho povídání dojde i na téma psaní, které je pro mě jako pro architektku hned vedle kreslení dalším běžně používaným nástrojem k vyjádření myšlenky, nápadu nebo zkrátka jejich předání. To, že se vedle své architektonické praxe věnuji i práci redaktorky v architektonickém časopise, nepovažuji za nic zvláštního. Osobně to vnímám jako něco, co spolu s kreslením vytváří přirozenou rovnováhu a čím si udržuji zdravou mysl.

Náš rozhovor mě dovedl k myšlence, že kombinování aktivit různého charakteru pod hlavičkou architektury není nic výjimečného. Architektů, kteří se vedle navrhování věnují například také psaní nebo přednášení o architektuře, je spousta a o jedné takové architektce a jejím aktuálním díle bych vám dneska chtěla napsat. S bydlením to totiž souvisí.

S architektkou Karolínou Kripnerovou jsme se potkaly v jednom ročníku na fakultě architektury. Naše cesty se pak na chvilku rozešly, aby se po nějaké době zase propojily. V New Yorku. Já jsem tam byla na výletě, Karolína tam v rámci Fulbrightova stipendia prováděla výzkum na téma, kterému se věnuje dlouhodobě, a sice jak mohou architekti přispět k řešení celospolečenského problému bezdomovectví.

Karolína společně se svým kolegou Janem Kazimourem vede vlastní architektonické studio i mladé studenty na Fakultě architektury ČVUT. Vedle toho založila s dalšími kolegy iniciativu Architekti bez hranic, která usiluje o zlepšení kvality veřejného prostoru a věnuje se sociálně udržitelné architektuře.

Karolíniným největším a dlouhodobým předmětem zájmu je bezdomovectví. Já sama si ve spojitosti s tímto tématem jako první vybavím jednu ze školních přednášek o veřejném prostoru, která nás upozorňovala na „bodáky“ a repetitivně umísťované područky laviček tak, aby bránily komukoli se na horizontální plochu uprostřed města natáhnout a strávit tam klidně celou noc. Polemika o tom, jestli je takové řešení vhodné, či nevhodné a co znamená pro společnost nebo veřejný prostor, se zdá namístě. Co když ale předmětem těchto diskuzí nemá být otázka, zda bodáky ano, či ne? Co když příčina, a tím pádem i řešení problému spočívá mnohem hlouběji?

Nepřátelské nástrahy ve veřejném prostoru jsou zřejmě jen důsledkem situace, která nastala v souvislosti se strategickými rozhodnutími municipalit přenechat naprostou většinu výstavby bytů soukromým developerům a s tím spojenou nemožností a neochotou měst vlastnit a spravovat městské byty. Nastalá situace pouze odsouvá zjevný problém z dohledu. Diskutovat tedy o tom, mají-li se z veřejného prostoru v určitých místech odstranit lavičky, je bezpředmětné.

Má člověk na bydlení právo?

V pětadvacátém článku Všeobecné deklarace lidských práv stojí, že „každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření“.

Alarmujícím faktem ale je, že každý pátý člověk na světě domov nemá. Přesná definice lidí bez domova neexistuje, ale zmíněná statistika nezahrnuje pouze osoby žijící na ulici, ale bere v potaz i ty, kdo žijí v přechodných ubytovnách, potloukají se od známého ke známému či pobývají v azylových domech nebo dětských domovech. Takové číslo se mi zdá šokující.

Bezdomovectví je systémovým problémem, kdy trh s nemovitostmi neposkytuje dostatek bydlení, které by bylo dostupné pro nízkopříjmovou skupinu obyvatel. Bydlení přestává být základním lidským právem a stává se tržní komoditou a investicí. Fakt, že byty skupují dokonce velké investiční fondy, žene ceny nemovitostí do astronomických výšek. Ty se pak pro značnou část obyvatelstva stávají nedostupnými a paradoxně zůstávají prázdnými, což nepřímo ovlivňuje veřejný prostor a s ním i celé město. Spirála se roztočila.

Každý stát na řešení problému bezdomovectví a veřejnou asistenci pro lidi v nouzi vynakládá nemalé prostředky. Z dlouhodobého hlediska se zdá, že dokonce větší, než jaké by byly potřeba pro projekty, které by lidem v nouzi poskytly přístup k trvalému bydlení, a tím by celou situaci pomohly zlepšit. Česko v roce 2017 úspěšně zkoušelo pilotní projekt nazvaný Rapid Re-Housing, na který navázaly další celorepublikové akce založené na obdobném principu – Housing First. Za zákon o podpoře v bydlení se snaží zasazovat iniciativa Za bydlení.

A proč tohle všechno píšu? Karolína společně s Jankem Rousem, audiovizuálním umělcem, připravila právě probíhající výstavu v pražské Galerii VI PER s názvem: Čí je to problém? Bezdomovectví mezi Prahou a New Yorkem. Navštívit ji můžete až do 4. května 2024. A pokud se z různých důvodů do karlínské galerie nedostanete, určitě stojí za to přečíst si alespoň obsáhlé doprovodné texty.

K odběru newsletteru se můžete přihlásit ZDE nebo zakoupením předplatného INTRA. Z odběru newsletteru se můžete kdykoli odhlásit.