Tereza Šváchová začala psát své newslettery v srpnu 2023. Její úvahy o tématech, která hýbou světem architektury nebo kterým by naopak měla být věnována pozornost, můžete měsíc co měsíc číst ve svých e-mailových schránkách. Protože nám přišlo škoda, aby tato zamyšlení končila kdesi v hlubinách kyberprostoru, řekli jsme si, že je budeme pravidelně zveřejňovat na našem webu. Budou k nim tak mít přístup i ti, kdo se k odběru newsletteru přihlásili třeba teprve včera. Zajímá vás, o čem Tereza psala ve svém osmém newsletteru z března 2024?

Milí čtenáři,

poté co v posledních týdnech utichla mediální diskuze o Vltavské filharmonii nebo Šťastném hlaváku, zaplavily sociální sítě aktualizované obrázky návrhu skleněného pavilonu na náměstí Miloše Formana, doprovázené další, ostrou a nikoli neočekávanou, výměnou názorů.

Novostavbu v závěru Pařížské ulice plánuje investor realizovat v rámci rozvoje okolí hotelu InterContinental. Dohodu o podpisu memoranda s majiteli hotelu schválili pražští radní i přesto, že se v minulosti proti stavbě postavila řada subjektů a projekt po rozhodnutí ministerstva pro místní rozvoj již dříve nezískal územní rozhodnutí. Autoři, architekti ze studia TaK Architects, nyní podobu nového komerčního objektu sice částečně přepracovali, na řadě míst ale sklízejí kritiku i nyní.

Jakmile se někde objeví slovní spojení „skleněná fasáda“, nutí mě to dané téma alespoň po očku sledovat. Ožehavá diskuze o skleněné kostce mi připomněla případ monumentální skulptury The Vessel, kterou pro newyorský Manhattan v roce 2019 navrhl britský architekt Thomas Heatherwick se svým studiem. Nablýskaná sláva nekonečného manhattanského schodiště je navíc zkalená několika osobními tragédiemi, což sice s pavilonem na pražském náměstí Miloše Formana přímo nesouvisí, jisté paralely s ním ale najít lze. Jednou z nich je poněkud plutokratický způsob navrhování architektury a veřejného prostoru, kdy si investor svůj záměr zkrátka usmyslí a pod rouškou tajnosti – s absencí jakékoli veřejné diskuze – ho rozpracuje.

Nechci tento prostor využívat k úvahám o tom, má-li na tom místě podobný projekt stát, nebo ne. Co mě znepokojuje mnohem více, je totiž způsob vedení diskuze a komunikace záměru, který na mě působí nekultivovaně, nekonstruktivně a chaoticky, což celou věc již poněkud předurčuje k nezdaru. Ještě více chaosu, a to nejen do komentářů na sociálních sítích, přináší nápis na skleněné fasádě informující o budoucí soutěži na její podobu, který lze číst jako snahu o obroušení hran argumentů a zlidovění jinak čistě byznysového záměru.

Nelze ale opomenout myšlenku, že otevřená veřejná diskuze vede často ke spoustě kompromisů a produkuje šeď.

Jak to bylo s The Vessel? Na to se zaměřím v další části textu. A kolika takovými zbytečnými konstrukcemi si zaplevelujeme veřejný prostor, o tom zase někdy jindy.

The Vessel je čtyřicet šest metrů vysoká konstrukce, rozhledna, v podobě spojitého schodiště, navržená britským studiem Thomase Heatherwicka. Otevřena byla v roce 2019 a její fotografie záhy zaplavily Instagram.

Mědí potažená skulptura inspirovaná indickými podzemními stavbami nazývanými stepwell má základnu širokou patnáct metrů a směrem vzhůru se její průměr rozšiřuje až na šestačtyřicet metrů. Stála přes sto padesát milionů dolarů a v jednu chvíli dokázala pojmout až tisíc návštěvníků. Díky svým proporcím se dobře vejde na fotografii čtvercového formátu. Záměrem architekta prý bylo, aby po ní lidé šplhali a prozkoumávali ji, jako by to byla prolézačka. To ještě nemohl tušit, že se jí jeho přání stane osudovým.

Ihned po otevření se z The Vessel stala senzace. Fotogenická nablýskaná socha lákala turisty z celého světa, kteří si zde chtěli pořídit poutavé selfie nebo důsledně symetrickou fotografii. Krátce nato se ale stalo něco, s čím zřejmě nikdo z autorů ani investorů nepočítal. Krátce po sobě se skokem z horních partií The Vessel rozhodli ukončit svůj život tři lidé.

V reakci na to byla celá atrakce v lednu 2021 uzavřena a o čtyři měsíce později znovu otevřena. U vstupu přibyla cedulka zakazující vstup jednotlivcům a obsahující telefonní číslo na Národní záchrannou linku pro prevenci sebevražd. V červenci téhož roku spáchal na stejném místě sebevraždu čtvrtý člověk. The Vessel byla uzavřena. K letošnímu lednu to jsou již celé tři roky.

Co se pokazilo? Co to znamená pro New York? A jak můžeme zabránit tomu, aby se to opakovalo?

Za prokletím The Vessel může stát nedostatečná veřejná diskuze. Ta vlastně pořádně nikdy neproběhla, jelikož skulptura byla postavena na soukromém pozemku. Procesu se zúčastnil jediný klient a jediný architekt. Celému selhání se možná dalo předejít, kdyby se při plánování zohlednila zpětná vazba veřejnosti. Někdo by tehdy třeba na možná rizika sebevražd býval upozornil, jak to posléze udělala novinářka Audrey Wachs.

Stephen Ross, vlastník pozemku a developer celé čtvrti Hudson Yards, prý prohlásil, že chce na svém náměstí postavit „něco monumentálního a transformačního“. Přirovnal to k vánočnímu stromu u Rockefellerova centra, na který se během Vánoc chodí dívat davy lidí. Jen s tím rozdílem, že on chtěl mít takovou atrakci celých 365 dní v roce. Společný přítel tak amerického miliardáře seznámil s Heatherwickem, jenž Rosse svou prací ohromil natolik, že ho investor pověřil jejím návrhem. Média o zadání informovala poprvé v říjnu 2013 a návrh se podařilo udržet v tajnosti až do roku 2016, kdy byla stavba slavnostně odhalena.

The Vessel symbolizuje jednak propastný rozdíl mezi bohatstvím a chudobou v americké společnosti a jednak důsledek nekontrolovatelné moci elit diktujících podobu veřejného života v USA. Objekt, který nemá žádnou jasnou funkci, je očividným příkladem selhání plutokratického způsobu budování veřejného prostoru. Rossova společnost Related dokonce zašla tak daleko, že si nárokovala vlastnická práva na veškeré fotografie pořízené v okolí The Vessel umístěné kdekoli na internetu.

Takhle veřejný prostor vypadat nemá.

Bylo by snadné The Vessel odepsat jako „metaforu kapitalismu, která se stala kultem smrti“. Skutečnost je o něco méně senzační. Skulptura ukazuje, jak špatně mohou bohatí developeři bez zpětné vazby veřejnosti vytvářet veřejný prostor a umění. The Vessel je případovou studií toho, co se stane, když se donátorský urbanismus dotáhne do konce. Bez ohledu na to, jak bravurně konstrukčně a technicky zvládnutá stavba to je.

Risk je třeba oslavovat. Existuje mnoho pozitivních příkladů filantropie. Navíc i veřejnost – ponechána sama sobě – může vytvořit nevhodné věci. Čistý konsenzus je receptem na mdlou průměrnost, stejně špatnou, jako je nevhodná nabubřelost, kterou symbolizuje The Vessel.

K odběru newsletteru se můžete přihlásit ZDE nebo zakoupením předplatného INTRA. Z odběru newsletteru se můžete kdykoli odhlásit.