Výběr současných zahraničních realizací měl jednoduchý klíč – vegetace musela být od samého počátku nedílnou součástí návrhu a ne pouhou ozdobu, kde se stavba vezla na trendové vlně ekologické architektury.

01 / CaixaForum Madrid

místo: Madrid, Španělsko
autoři: Herzog & de Meuron
zelená stěna: Patrick Blanc
realizace: 2008
foto: Petr Šmídek, 2008

Francouzský krajinářský architekt Patrick Blanc přilákal na počátku milénia pozornost konceptem vertikálních zahrad, které měly do betonového městského prostředí přinášet kýženou biodiverzitu. Jeho novátorskou techniku kultivace rostlin bez substrátu bylo možné realizovat na plochách libovolného rozsahu ve vnitřním i vnějším prostředí, stejně jako ve velmi pestrých klimatických prostředích a světelných podmínkách. S Patrickem Blancem se téměř okamžitě spojili přední světoví architekti, aby myšlenku živých fasád zakomponovali do svých návrhů. Jedním z prvních byli švýcarští Herzog&deMeuron, kteří Blanca přizvali k projektu muzea Fundación La Caixa, která se řadí mezi pětici nejštědřeji dotovaných nadací světa.

Madridská CaixaForum leží v samotném kulturním srdci města. Jeho sousedy tvoří slavná muzea jako například Prado, Reina Sofia nebo Thyssen-Bornemisza. Jedná se o přestavbu bývalé elektrárny Mediodía z roku 1899. Obvodové stěny byly zachovány, ale v přízemí byl po celém obvodu vybourán pás zdiva. Horní část stavby působí, jako by se vznášela nad zemí. Ve skutečnosti ji však vynáší masivní táhla a složitá ocelová konstrukce. Přízemní spárou po obvodu se vstupuje do kulturního centra. Vzniklé přístřeší zmírňuje účinky místního horkého klimatu. K ochlazení vstupního náměstí slouží malá vodní plocha a především 24 metrů vysoká vertikální zahrada od Patricka Blanca.

02 / Eco Boulevard

místo: Madrid, Španělsko
autor: Ecosistema Urbano Arquitectos
realizace: 2005
foto: Petr Šmídek, 2009

Španělská metropole prošla v uplynulé dekádě enormním rozvojem okrajových rezidenční čtvrtí. V letním období, kdy počasí hravě konkuruje saharskému klimatu, existují snahy, aby se obyvatelé Madridu neukrývali pouze v klimatizovaných interiérech, ale mohli společensky žít na ulicích a náměstích ještě před soumrakem. Jedním z pilotních projektů přispívajícím ke zlepšení klimatu v rozpáleném městě je Eco Boulevard ve čtvrti Vallecas. Za projektem stojí madridsko-floridský ateliér Ecosistema Urbano Arquitectos, kteří v současnosti působí na prestižních amerických univerzitách (Belinda Tato Serrano na Harvardské univerzitě, Jose Luis Vallejo je profesor na Columbijské univerzitě). Na vyprahlém bulváru o rozměrech 500 x 50 m se nacházejí tři ocelové konstrukce, které lze kdykoliv demontovat a převézt na jiné místo. Tyto lehké kruhové stavby mají výšku pětipodlažní budovy. Veřejnosti je však přístupný pouze parter, kde se nachází městský mobiliář a dětská hřiště. V horních poschodích jsou do květníků osázeny popínavé rostliny. Ocelová konstrukce je obalena několika druhy translucentního pláště a zakončena solárními kolektory, které přes den vyrábějí elektrickou energie pro noční nasvícení. Tyto dočasné pavilony přezdívané vzdušené stromy slouží na přechodné období než v nové rezidenční čtvrti vyrostou čerstvě zasazené stromy, jejichž koruny se následně postarají o příznivé klima v ulicích.

03 / Musée du Quai Branly

místo: Paříž, Francie
autor: Ateliers Jean Nouvel
zahradní architekt: Gilles Clément
zelená fasáda: Patrick Blanc
realizace: 2006
foto: Petr Šmídek, 2007

Ve stínu Eiffelovy věže vyrostlo podle návrhu Jeana Nouvela etnografické muzeum, které inicioval bývalý francouzský prezident Jacques Chirac. Smělý návrh na levém břehu Seiny se zapsal do obrazu města nikoliv dominancí, ale tajemností navenek odrážející umění exotických kmenů uvnitř stavby. Přiblížení se primitivním kulturám výrazně napomohla práce se zelení, která porůstá stěny i střechu muzea. Zahradní architekt Gilles Clémens se specialistou na vertikální zahrady Patrickem Blancem vytvořili živoucí dílo s tropickým mikroklimatem, které není pro stavbu jen rovnocenným partnerem, ale Nouvelův projekt se bez něj jednoduše neobejde. Hlavní hmota muzea se ukrývá v dvouhektarové zahradě mezi vzrostlými stromy. Má podobu 220 m dlouhé ocelové superkonstrukce, jež se vznáší 10 m nad terénem pomocí 26 masivních sloupů. Fasádu tvoří unikátní vertikální zahrada o rozloze 800 m², porostlá více než 15 000 rostlinami. Zeleň zabírá více než 70 % z celkové plochy pozemku. Forma Musée du Quai Branly je divoká, výstřední a nikoho nenechává chladným. Stavbu tvoří nesourodá směsice objemů, a stejně rozdílné jsou i názory na ni. Nouvel nechtěl pro muzeum primitivních kultur použít tradiční západní postupy stavění, ale zároveň nechtěl vytvářet karikaturu domorodé architektury.

04 / Květinová věž

místo: Paříž, Francie
autor: Edouard François
realizace: 2004
foto: Petr Šmídek, 2007

V tvorbě francouzského architekta Edouarda Françoise můžeme často spatřit ironii a nadsázku, s jejíž pomocí se vypořádává s neoblomnými úřady nebo nevyzpytatelnými uživateli. V případě květinové věže na severním předměstí Paříže se s vtipem vyvaroval faktu, že obyvatelé domu si po nastěhování začnou vybavovat balkony rákosovými rohožemi a vlastními květníky. Obytný dům vyrostl v sedmnáctém pařížském obvodu na nevábném místě. Ze dvou stran ho svírají rychlostní komunikace, z další tvoří hráz železniční koridor a poslední stranu bloku uzavírá rušná ulice Victora Huga. Edouarda Françoise provází zeleň po celou profesní dráhu. Počátkem 90. let spolupracoval na experimentálních projektech s Françoisem Rochem (dnešní ateliér R&Sie) a v roce 2000 na sebe upozornil už vlastní realizací „rašícího domu“ v Montpellier. U bytového domu v Paříži vyměnil drátěné koše za obří květináče, kterými obehnal celý dům, a vytvořil bujný zelený plášť.

Projekt ojedinělého desetipatrového objektu vychází z jednoduchého faktu: Pařížané jsou posedlí pěstováním zeleně na balkonech. I do takřka nepřístupných úzkých mezer mezi oknem a venkovním zábradlím dokážou vměstnat alespoň jeden květináč. Tento fenomén pak přidává městu na životě. François tak „jen“ zaznamenal jasné impulsy obyvatel, což pak přenesl do návrhu bytového domu. Výsledkem přetavení a zmnohonásobení tohoto koníčku Pařížanů je, že se samotná budova ve vegetaci ztrácí, vytváří bariéru proti vnějšímu ruchu a celkově vypadá jako výloha s obřími květináči. Forma (ukrytá za zelení) i vnitřní dispozice jsou však jednoduché a racionální jako u většiny bytových domů. Dům však činí jedinečným 380 betonových květináčů osázených bambusem. Jeho listy fungují jako přírodní sluneční žaluzie a ve vánku příjemně ševelí. Květináče zapuštěné do stropních desek jsou zavlažovány automatickým systémem umístěným v balkonovém zábradlí a nehrozí tak, že by rostliny mohly někomu během letní dovolené uschnout. Jednoduchá Françoisova myšlenka nakonec nabídla obyvatelům velice rušné městské části iluzi, že žijí v bambusovém háji nebo na šumícím mořském pobřeží.

05 / Mezinárodní kongresový sál ACROS

místo: Fukuoka, Japonsko
autor: Emilio Ambasz
krajinná architektura: Takenaka Corporation
realizace: 1994
foto: Petr Šmídek, 2012

Původem argentinský architekt Emilio Ambasz je považován za jednoho z předchůdců tzv. zelené architektury. Rozpoznávacím znakem u jeho budov byla sofistikovaná kombinace staveb se zahradami. Prosazoval heslo „zelená nad šedou“, kdy rostliny měly v budovách výsadní postavení. Ambasz prosazoval myšlenky zelených staveb již od 70. let a v Izraeli je dokonce udělovaná cena za zelenou ekologickou architekturu nesoucí jeho jméno.

Kongresový sál ve Fukuoce představuje jednu z nejvýraznější zelených staveb 90. let minulého století. Ambaszovým cílem bylo vytvořit zelenou oázu uprostřed betonové džungle. Šedesát metrů vysoká budova leží v centru Fukuoky, terasovitě ukončuje náměstí a zastavuje více než milion čtverečních stop (1 stopa čtvereční = cca 0,1 m² – pozn. red.). Uvnitř se kromě konferenčních prostor nacházejí také kulturní a informační centrum, galerie, divadlo, obchody a expozice tradičních umění a řemesel. Bohatý stavební program s patnácti stupňovitými terasami o celkové rozloze přes 13 000 m² je osázených více než 37 000 rostlinami. Od dokončení se střešní park díky semenům zanesenými větrem a ptáky rozrostl na 50 000 rostlin 120 různých druhů. Přírodní atmosféru dotváří kaskádovitý vodopád na střeše kongresového centra. Vodní prvky společně s rostlinami dokonale upozaďují hluk velkoměsta. Střešní krajina pokrytá vegetací současně napomáhá v energeticky úsporném provozu.

06 / Centrální park GRIN GRIN

místo: Fukuoka, Japonsko
autor: Toyo Ito
realizace: 2005
foto: Petr Šmídek, 2012

Ostrovní město Grin Grin představuje čtyřsethektarový umělý ostrov na východní straně mořského zálivu Hakata. Město Fukuoka se společně se soukromými investory rozhodlo na ostrově nejprve vybudovat centrální park o rozloze 15,3 ha a celkové délce 1,7 km. Ústřední prvek tohoto parku představuje projekt japonského architekta Toyo Ita. Iniciační objekt tvoří tři nepravidelně tvarované organické struktury z betonu, oceli a skla. Výsledek připomíná zvětšený fazolový lusk nebo perly navlečené na zelený pás. Kromě 5000 m² krytých ploch pod betonovou skořepinou se mohou návštěvníci pomocí meandrujících ocelových lávek dostat také na kopcovitou střešní promenádu, odkud se nabízí výhled na přilehlý park. Itův návrh není autonomním objektem. Krajina a okolní vegetace volně prorůstá na střechu a do interiéru. Hranice mezi domem a terénem se zde stírají a plynule přecházejí jeden v druhý. Grin Grin je stejnou měrou stavbou i parkem. Část betonových skořepin zůstala prosklená, aby se mohlo denní světlo dostat do skleníku se subtropickými rostlinami. Prostory rovněž slouží ke vzdělávání návštěvníků, kde se mohou sami naučit pěstovat rostliny.

07 / Vertikální les / Bosco Verticale

místo: Miláno, Itálie
autor: Stefano Boeri
realizace: 2014
foto: Stefano Boeri Architetti

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?