Portugalský architekt Marco Maio žijící v Česku se při budování vinohradu pro Vinařství Jabloňka v pražské Troji nechal vést přírodními zákonitostmi. Využil Fibonacciho spirálu obklopující degustační terasu s výhledem na celou vinici, avšak zcela izolovanou od ruchu velkoměsta. Dokonalé propojení ducha, těla i prostoru se rozhodla v rámci České ceny za architekturu ocenit i společnost VEKRA.

Kdy jste se do výstavby vinohradu zapojil a s jakým zadáním od majitelů jste pracoval?
Zapojil jsem se hned na začátku, což bylo už před sedmi lety. Majitelé na vrcholku Černého kopce zrekonstruovali zámeček, odkud měli nádherný výhled na město, a chtěli dokončit východní část vinohradu. Když jsem přišel na místo, nebylo zde vůbec nic kromě prudkého kopce, balvanů a vinné révy. Všechno bylo před námi, a to doslova.

Při stavbě terasy jste využil Fibonacciho spirálu. Jak zde funguje?
Lidské tělo přirozeně reaguje na prostor. Tady se to projevuje tak, že jakmile se od zámečku vydáte na cestu vinicí, při sestupu dolů se pomalu a přirozeně stáčíte, aniž byste to vnímali. Najednou se ocitnete ve vedené spirále a při příchodu na terasu zjistíte, že se díváte nahoru do kopce na krásně zelenou vinici, která navazuje na kamennou opěrnou terasovou zeď zaoblenou jak jinak než do finální spirály. O městu za vámi nevíte. Jste k němu nejen zády, ale zároveň ho kryje druhá kamenná zeď, jež za vámi tvoří, opět přirozeně, akustickou bariéru. Jste obklopeni klidem a tichem. A o to mi šlo.

Dokud neotevřete dveře zabudované ve zdi…
Přesně tak. Je jen na návštěvníkovi, jak moc otevřený prostor chce vnímat. Může mít klid, užívat si degustaci na terase a ocitnout se v takovém obývacím pokoji v exteriéru vinice. Anebo k sobě pustí ruch města otevřením cortenových dveří ve zdi, která ho po celou dobu chránila.

Jaké materiály jste na vinici použil?
Pracoval jsem s tím, jaký pocit v člověku tohle místo zanechá. Použil jsem kámen, dřevo a beton. Vše mělo svůj účel. Spirálou scházíte dolů po nerovném terénu, což je na vinici v pořádku. Nicméně i tak jste vedeni kamennými teráskami, které vás dovedou ke stabilitě – ta je tu vytvořena díky betonové terase ve tvaru čtverce. A to vše krásně doplňuje corten, který je použit na dvou dveřích zasazených do obou kamenných zdí. První dveře ukrývají obslužný minibar, druhé otevírají již zmíněný výhled na město. Na betonovém základu terasy nechybí degustační stůl s posezením.

Vinice se nachází v prudkém svahu. Je něco, co bylo během realizace stavebně složité?
Rozhodně! Například cortenové dveře váží půl tuny. Jak sem chcete dostat takový kus materiálu, když nemáte helikoptéru? Museli jsme je sem snést po částech a ty pak postupně spojit v jeden celek. Ve výsledku to vůbec nepoznáte, jsou úplně beze spár. Celý proces zabral více než půl roku. A nemusím připomínat, že byly potřeba hodně šikovné řemeslné ruce.

Jak se vám zde pracovalo se světlem?
Opět šlo o hledání rovnováhy. Máte přirozené světlo – slunce – a poté umělé. To jsem do spirály zakomponoval velice nenásilně v podobě bodového osvětlení podél cesty k terase i přímo na ní. Naopak když už stojíte či sedíte v prostoru, hlavní roli hraje přirozené světlo. Ráno obdivujete východ slunce, přes poledne vás stíní zeď a strom za ní a k večeru si vychutnáte víno při západu slunce. S majiteli uvažujeme, že bychom hlavní opěrnou zeď s tou protilehlou, clonící město, propojili osvětlenými kabely, po kterých by se plazila réva, a hrozny by tak visely návštěvníkům nad hlavou.

Ve vaší práci vnímáme propojení s architekturou starého Řecka a Říma. Čím vás inspiruje nejvíce?
Osobně jsem studoval jeden rok v Itálii. Mojí vizí je, aby se architekti nedrželi jen základů, ale zkoušeli i jiné cesty. Nespokojili se s průměrem. Jako architekt se totiž nejdříve naučíte klasickou architekturu, což je správně – víte přesně, jaké jsou proporce, rozměry, zákonitosti. S tím si můžete vystačit, anebo lépe, jít dál. Překročit tyto základní principy. Inspirací je mi například švýcarský architekt Peter Zumthor, který klasickým základům přidává další hodnoty v moderním pojetí.

Českou cenu za architekturu jste obdržel od společnosti VEKRA, která je českou jedničkou ve výrobě a dodávce oken. Jakou roli podle vás mají okna ve stavbě?
V dnešní době se hodně používají velkoformátová okna – ale já nemám problém použít ani ta malá, pokud jsou ve stavbě správně usazena –, aby vytvářela otevřenost prostoru a náš dobrý pocit při pobytu v interiéru. Když otevřete okno, automaticky se nadechnete čerstvého vzduchu a to je skvělé. V opačném případě, když okno otevřít nelze, chcete z toho prostoru utéct, necítíte se dobře. Snažím se okna do stavby správně zasadit, i co se týče pohybu slunce, abych zajistil dostatek přirozeného světla po celý den.

Používáte ve svých projektech okna VEKRA?
Určitě. My architekti občas rádi přicházíme s různými atypickými řešeními, což se týká i oken. Je důležité, aby splňovala nejen estetickou stránku věci, ale i náročné technické podmínky a fungovala dlouhodobě. Při realizacích rád hovořím s lidmi, kteří se na nich podílejí, a i v případě VEKRY se mi potvrdilo, že se můžu spolehnout jak na jejich odborné poradenství, tak i na kvalitu odvedené práce. Navíc mi vyhovuje, že VEKRA dodává nejen okna, ale i vstupní a interiérové dveře. Tyto prvky vnímám jako jeden celek a rád je na stavbě funkčně i pocitově propojuji.

Pocházíte z Portugalska. Jak se vám pracuje v České republice?
Na českou stavební kulturu jsem si zvykl docela rychle. Je to tak trochu otázka výzev a překonávání překážek, což se pro mě za tu dobu vlastně už stalo koníčkem. Každá komplikace mi vykouzlí úsměv na tváři, hned se těším, jak ji vyřeším. S lehkou nadsázkou – když jsem poprvé dorazil do Česka a viděl tehdy zdejší architekturu, bylo mi jasné, že tady nouze o práci nebude.

Pojďme závěrem opět na vinici. Jaké poselství jste do její spirály ukryl?
Určitě bych rád zmínil, že tato vinice a vše, co k ní patří, není pro mě ani pro její majitele. Tohle místo tu bude dalších dvě stě let, schované před městem, chráněné a soukromé. Je otázkou zodpovědnosti uchovat tak nádherné místo i pro další generace. A v tom vidím symboliku práce každého architekta.

Děkujeme za rozhovor.

Marco Maio

Marco Maio se narodil v roce 1979 v portugalském městě Guarda. Vystudoval architekturu na univerzitě v Coimbře a jeden rok studia strávil v Itálii. V roce 2008 svou architektonickou činnost přesunul do Prahy. V současné době přednáší na ČVUT a zároveň v Praze vede vlastní studio Marco Maio Architects. Tento ateliér je týmem mladých profesionálů z celého světa. Rozdílného původu a kulturního pozadí využívá pro tvorbu nových a neotřelých návrhů. Jejich práce zahrnuje řadu rozmanitých architektonických projektů, od návrhu detailů nábytku až po velké urbanistické celky obytných čtvrtí. Koncept, se kterým pracují především, se nazývá shaping the light. To v praxi znamená, že se pomocí přirozeného světla snaží dosáhnout co nejpřirozenějšího a nejkomfortnějšího prostředí pro člověka.

Projekt Fibonacci
Místo: Praha-Troja, ČR
Ateliér: Marco Maio Architects
Autor: Marco Maio, David Obrovnik, Kaja Likar, Katarina Kobale
Projekt: 2018
Realizace: 2022
Zastavěná plocha: 87 m2
Foto: BoysPlayNice Photography & Concept; M. Kociánová (portrét)