Architekt Winy Maas, spoluzakladatel nizozemského ateliéru MVRDV, společně se sto dvaceti studenty z pěti architektonických škol zpracoval obsáhlý Projekt CZ2: Vize pro Českou republiku, kde se zaměřil nejen na budoucnost architektury a urbanismu, ale také na efektivnější nakládání se zdroji.

Na jaře roku 2023 se spojilo pět škol architektury – TU Delft, ARCHIP, FA ČVUT, FA VUT, FUA TUL –, aby „prozkoumaly“ Českou republiku a navrhly pro ni konkrétní řešení a vize z hlediska architektury, urbanismu, ale i dalšího rozvoje. Jak tato myšlenka vznikla? Kdo všechno se do projektu zapojil a jakou zastával roli?

V současnosti se nacházíme ve druhé až třetí fázi celého projektu. První etapa začala na konci loňského roku, kdy jsme ve spolupráci se školou ARCHIP spustili projekt, který se měl zabývat celou Českou republikou. Úplně prvním impulzem však bylo pozvání nově zvoleného děkana Dalibora Hlaváčka na FA ČVUT, abych zde v roce 2022 vedl ateliér hostujícího profesora. Předtím jsem navštívil školu během dne otevřených dveří a prohlédl si tam semestrální práce. V devadesáti procentech případů šlo o bílé krabice s hranatými okny. Jen stavby bez většího přesahu nebo provokativního zamyšlení. Zeptal jsem se tehdy nového děkana, zda bych nemohl být nápomocný. Dostal jsem možnost vést na FA ČVUT dva semestry ateliéry, kde by se nenavrhoval běžný dům, ale přímo celý svět. V zimním semestru jsme tak se studenty řešili téma Biotopia, kde ve městech budoucnosti nahrazují infrastrukturu biologické složky.

Dalším úkolem v letním semestru 2023 bylo navrhnout vaši zemi. Aby tato vize obsahovala více různých názorů, přizval jsem k projektu další kolegy z českých a nizozemských škol architektury jako ARCHIP, VUT Brno, ČVUT Praha, TU Liberec a TU Delft. Bylo potřeba zapojit velké množství studentů, aby se dalo skutečně obsáhnout celé měřítko. Ve srovnání s dalšími evropskými státy jako Nizozemsko, Švýcarsko nebo Lucembursko v zemi chybí kancelář nebo výzkumný tým, jenž by se převážně zabýval právě tímto velkým měřítkem. V České republice neexistuje obdoba úřadu národního architekta nebo nezávislý výzkumný tým jako v Nizozemsku, který by byť jen ve fázi výzkumu hledal budoucí potenciál.

V Nizozemsku podobná profese existuje?

Ano, existuje několik výzkumných institucí (národní rady pro plánování území, pozn. red.), které jsou sice placeny vládou, ale udržují si nezávislost. Mohou udělovat doporučení jednotlivým ministerstvům, jež je o to požádají, ale zároveň provádějí nezávislé výzkumy a navrhují směřování. Jednotlivé instituce mají sociální, environmentální a jiná zaměření. Tyto týmy, čítající přibližně sto až sto padesát osob, jsou velmi dobré ve výzkumu a komunikaci. Dále jsou v Nizozemsku instituce, takzvané sbory národních poradců, které tvoří architekti, krajinní architekti a odborníci na infrastrukturu a urbanismus. Tyto dvě skupiny publikují své výstupy v celostátních periodikách a veřejně představují výsledky svých výzkumů.

Dále bych chtěl zmínit, že nizozemská ministerstva zkoumají na národní úrovni legislativu týkající se zemědělství, lesnictví, vodohospodářství, životního prostředí a podobně. Najímají si také odborníky zvenčí, kteří jim pomáhají s vizualizováním a komunikací jednotlivých otázek k veřejnosti. Já osobně jsem nyní zapojen do spolupráce s ministerstvem pro bydlení, jemuž pomáhám vizualizovat důsledek, který pro Nizozemsko bude mít výstavba jednoho milionu nových domů, protože vláda předpokládá v následujících čtyřiceti letech jejich velký nedostatek. Primárně se řeší způsob, jak to provést, ale také provázat s další agendou, kterou má vláda na starost. Samotné domy jsou krásné zadání, ale s jejich pomocí lze vyřešit i navazující problémy s vodou v krajině nebo nakládání s odpady, lze kombinovat energetické zdroje a upravovat způsoby dopravy.

Podobně jsem nyní činný v Lucembursku, jež prochází velkou proměnou. Velikostí ani počtem obyvatel nejde o velkou zemi. Na druhou stranu je nesmírně bohatá, ale má jeden velký problém, protože její obyvatelé za sebou zanechávají největší ekologickou stopu na světě (15,8 globálního hektaru na osobu, 214 tun CO₂ na obyvatele, pozn. red.). My se teď snažíme přijít na to, jaká opatření by se měla přijmout, aby se podařilo tuto stopu kompenzovat. Vytvořili jsme kalkulátor územní stopy, aby mohla interně a s okolními zeměmi vyjednávat a sdílet některé inovativní stavební programy. To jsou jen některé příklady.

Během mého hostování v České republice jsem však nenarazil na žádný podobný program. Nebo tady možná někde jsou, ale nedávají o sobě dostatečně vědět.

Velké měřítko vám není cizí v praxi ani na akademické půdě. V tomto případě jste se však zabývali plochou, která je dvakrát větší než území Nizozemského království. Jak lze uchopit a pracovat s tak velkým zadáním?

Existuje řada důvodů, proč se zabývat úkoly velkého měřítka. Každopádně je důležité mít na ně odpověď. Jste relativně malá země s deseti miliony obyvatel, jež je však umístěna na velmi strategickém místě mezi východní a západní Evropou, takže by bylo vhodné, abyste toho využili pro svůj ekonomický rozvoj. Zejména s ohledem na nadcházející výzvy stojící před východní částí Evropy. Vůči plánování ve větším měřítku však v České republice panuje skepticismus, který pravděpodobně pramení z předchozího komunistického režimu, kdy bylo vše centrálně organizováno. Proto dnes v Česku pochopitelně převládá touha po svobodě a samostatném rozhodování, které jsou dobrým předpokladem pro budoucí úspěšný rozvoj a prosperitu.

Komunistický režim však padl už před třiceti lety a dnešní generace má zahraniční zkušenosti, takže by si neměla nést tyto předsudky.

Vedoucí funkce však i nadále často zastávají starší ročníky, u nichž se s tímto přístupem setkávám. I když znám také mnoho lidí, kteří z toho zažitého scénáře chtějí vystoupit.

Vaše nizozemská platforma T?F (The Why Factory, pozn. red.) na Technické univerzitě v Delftu se dlouhodobě zabývá vizionářskými projekty, které v ideálním případě budou moci být zrealizovány až v daleké budoucnosti.

Pro mě opravdu nejde o novou metodu. S výukou podobných vizionářských projektů máme dlouhodobé zkušenosti. V univerzitních ateliérech vždy fungujeme jako jeden tým. Snažíme se studenty naučit pracovat ve skupině, protože tak je to běžné i v architektonické praxi. Aby každý pochopil, jaká je v rámci skupiny jeho silná a slabá stránka, a v těchto směrech se zdokonalil. Učíme je také komunikovat a vybrat si specializaci, která každému vyhovuje. Tato kombinace umožňuje ponořit se hlouběji do řešeného tématu. Tak můžeme ve skupinách současně řešit větší zadání. Studenti také zjistí, že existují i jiné zakázky než navrhovat malý rodinný dům na Prahu 10. Je třeba zdůraznit, že na TU Delft používáme tuto metodu déle než patnáct let a pro naše vize existuje okruh zájemců. V Česku to teprve musím vyzkoušet a zjistit, jestli je najdeme i tady.

Umějí podobně popustit uzdu své představivosti i čeští studenti? Mám pocit, že česká společnost dlouhodobě neví, kam by měla upřít svůj pohled a k čemu se odhodlat.

Na univerzitách je pro něco takového vhodné prostředí. Čeští studenti byli zpočátku překvapeni, že se při řešení projektu musejí společně domluvit a tvrdě pracovat. Byli překvapeni kritikou z naší strany. Na druhou stranu jsem musel najít balanc, abych je nepřetěžoval. Způsob magisterského vzdělávání na českých univerzitách není příliš praktický, protože studenti současně pracují v nějaké kanceláři nebo si ke studiu ještě přivydělávají a mají také další předměty. Tudíž magisterské studium jim přinese méně, protože nemají čas se mu věnovat. Pro tento systém bych měl pochopení na bakalářském stupni, ale méně už u magistrů. Zde by se studenti měli naučit, jak se dělá konsenzuální výzkum a projekty. S tím jim mohu pomoci. Zatím jsem se na českých univerzitách setkal s mnoha lidmi, kteří dychtí po učení a chtějí se dozvědět něco nového. Byla tu skupina studentů, kteří ateliér milovali, ale také těch, kteří ho nenáviděli. Emoce jsou v pořádku, ale rád bych hlouběji pochopil důvody jejich kritiky.

Dalším prvkem vzdělávání je vedení dialogu, komunikování, vydávání knih a pořádání výstav. Jde o nástroj, který poskytuje platformu, jak ukázat světu, že magisterský výzkum může pomoci, třebaže je v některých bodech spekulativní a nejde tak do hloubky jako (post)doktorské studium. Může ale potřebný výzkum stimulovat. A může vyvolat pozornost.

V neposlední řadě registruji, že se na univerzitách, zejména na magisterském stupni, stále zvětšuje počet zahraničních studentů, kteří v rámci Erasmu přijíždějí do Prahy nebo Brna. To je dobré znamení, protože to ukazuje, že je ze strany zahraničních studentů o tyto univerzity zájem. Také oni se zapojili do naší práce a svými pohledy zvenčí pomohli podstatně rozšířit spektrum řešení. Protože společným jazykem v ateliéru byla angličtina, lze výsledky představit i za hranicemi České republiky.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?