Vše

Pražské veduty – k velkorysosti citlivě


Jakub Filip Novák, 24.4.2022
72 vidělo         0 se líbí




Téma výškové kompozice Prahy rezonuje mediálním prostorem se značnou intenzitou. Jako svůj příspěvek k odborné debatě vydal Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR) výpravnou publikaci Pražské veduty s podtitulem Jak se dívat na (historickou) městskou krajinu.


Při příležitosti čtvrtstoletého výročí zápisu historického centra Prahy na Seznam světového dědictví UNESCO a současně pátého výročí založení Kanceláře metropolitního plánu IPR Praha byla letos (2018) vydána publikace Pražské veduty: Jak se dívat na (historickou) městskou krajinu. Ta by mohla být aditivem hozeným ho českého architektonického diskurzu, pokud by ovšem tento diskurz nebyl natolik řídký, že by nebylo možné rozvířit jej ani trhavinou. S výjimkou několika málo angažovaných hlasů, které reprezentuje například Oldřich Ševčík, lze jen obtížně zaznamenat relevantní reakci. Dílo přesto dost možná zaujme v historii české architektonické literatury významnější místo, než se nyní jeví. Není to proto, že kniha pojednávající novátorsky o největším území pod památkovou ochranou UNESCO (včetně ochranného pásma) je dostupná i v angličtině. Dokonce to není ani proto, že se dotýká těch nejcitlivějších témat, co pojem „péče o světové dědictví“ vlastně znamená. Je to kvůli stranám 28 až 31. Prohlédněte si je. Pořádně.


Historická role publikace Pražské veduty se skrývá v nenápadném faktu, že toto dílo je svázáno s potenciální budoucí architektonickou praxí jako málokterá česká kniha od dob vydání Sídelní kaše Pavla Hniličky. Z každé stránky totiž na čtenáře vykukuje důkaz, že tento publikovaný výzkum je součástí intelektuálního zázemí Metropolitního plánu. Současně autoři nijak neskrývají, že jde o svého druhu vedlejší produkt (!) přípravy jeho návrhu. Jenže na rozdíl od zfilmovaného Ducha plánu či Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu a jeho dodatků, které reflektovaly témata vnucovaná legislativou, se tentokrát jedná opravdu o nezávisle aplikovaný výzkum v architektuře par excellence. Kniha totiž vedle historických či technických částí zahrnuje i tu nezbytnou ingredienci, kterou obory mající k dispozici luxus reprodukovatelného experimentu nemohou užívat a které krátkozrakost politických šarvátek aktivně likviduje. Zahrnuje citlivost. Nalezení smyslu, důvodu a kompozice ve zdánlivém chaosu nekonečné komplexity, a to nejen v měřítku města, ale i souvislostech dosahujících hranic české kotliny.


O čem to celé je? Nuže, je to o tom, jak a proč lze v Praze stavět v kontextu, citlivě, leč nerezignovat na velkorysost a soudobou vrstvu. Netvářit se jen neviditelně. A přesto se dočteme i o návrhu chráněného horizontu, o ochraně zelených svahů. Roman Koucký tu nestojí jako fanatik nového, blázen do mrakodrapů, ale trochu jako konzervativní nostalgik hovořící klidným hlasem argumentů, navrhující pravidla v měřítkách přesahujících několik generací. A právě toto velkorysé měřítko se zdá nejkřehčím produktem knihy i Metropolitního plánu samotného – hrozí rozplývání do lokálních problémů a parciálních politik jednotlivých částí Prahy (a že jich je 57). Je cenné, že IPR Praha si dovolil publikovat kompoziční ambice překračující jedno hlasování zastupitelstva.


Nejsilnější částí publikace je samozřejmě ta obrazová, vedle historických vedut pak ty fotografické – unikátní práce Ester Havlové – a jejich grafická interpretace. Naopak určitou slabostí je tradiční pojetí knihy tak, jak Kancelář Metropolitního plánu standardně prezentuje svou práci. S úzkostnou pečlivostí, citacemi, grafy, obrazovým materiálem, exkurzy, ilustračními citáty, proloženými syntetizujícími texty a to vše pečlivě strukturováno, vysázeno v perfektní sazbě a ambiciózní grafice. Práce pro insidery, nadšence, historiky – vědce. Pro širokou veřejnost, a to i architektonickou, je to především krásná sběratelská kniha s hezkými obrázky na úkor sdělení.


Oproti tomu zmiňovaná Sídelní kaše Pavla Hniličky, která v prvním vydání zasáhla podstatnou generaci českých architektů, byla vydána jako nepříliš graficky povedená učebnice pro pitomce, kde bylo na konci každé kapitoly tučně primitivní opakování v bodech. Popularizovat a propagovat vlastní výzkum je pro autory krajně obtížné, protože to vždy znamená omezovat jej na floskule a simplifikovat. Roman Koucký umí i to a nálepky s tím spojené si nese celou svou profesní praxi. Ale zjevně mu s odpovědností k týmové práci desítek spolupracovníků nedává vždy smysl cíleně redukovat.


Nicméně Pražské veduty potřebují ještě jedno další kolo. Verzi 2.0 pro začátečníky. Od rozeného vypravěče. Obrázky už jsou přece hotové.


Pražské veduty
Editor: Roman Koucký
Obrazové předlohy: Muzeum hl. m. Prahy, spisovna IPR Praha, Ester Havlová, Kancelář metropolitního plánu IPR Praha
Nakladatelství: IPR Praha
Rok vydání: 2017


Nová pražská veduta



JIŽ NEKOLIK LET PRACUJE TÝM ARCHITEKTŮ A URBANISTŮ POD VEDENÍM ROMANA KOUCKÉHO (RK) PŘI INSTITUTU PLÁNOVÁNÍ A ROZVOJE (IPR), HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY (HMP) NA PŘÍPRAVĚ ÚZEMNÍHO PLÁNU (ÚP). USPNOP (UŽ SE PRACUJE NA OSAZOVACÍM PLÁNU). PODAŘÍ SE RK PROSADIT SVOJI VIZI ROZVOJE MĚSTA?
(NÁMĚT: PETR HÁJEK, MARTIN VERNER, SCÉNÁŘ A KRESBA: VOJTĚCH HYBLER)




FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků