Ještě jim není čtyřicet, a už patří ke stálicím české architektonické scény. Tvorba ateliéru ORA se vyznačuje empatií a výjimečným nadáním pro zpřítomnění minulosti. Jan Hora, Jan Veisser a Barbora Hora dělají věci po svém. Se zvláštní samozřejmostí dokážou skloubit výtvarné pojetí s citem pro materiál a paměť místa. Když vidím jejich domy, zdá se mi, že tam, kde jsou, jiné být ani nemohou. O tvůrčích východiscích ateliéru ORA jsem hovořil s Janem Horou a Janem Veisserem v ateliéru, jejž najdeme ve Znojmě v domě, který byl rekonstruován podle jejich záměru.

Jak jste se dali dohromady?

Jan Hora Začali jsme ve třech – já, moje žena Bára a Honza. Původně jsme si mysleli, že zakotvíme v Praze – v roce 2013 se tu dal pořídit byt za přijatelnou cenu, což je dnes nepředstavitelné –, jenže zakázky nám chodily spíš ze Znojma a okolí, takže jsme to vyhodnotili tak, že v Praze je na rozdíl od Znojma architektů spousta, a chopili jsme se příležitosti. Spíš než uvědomělý plán to byl vlek událostí.

Jan Veisser Jeník mi tehdy napsal, ať přijedu na prázdniny do Znojma, že mají poptávky a něco spolu můžeme zkusit. Přišel jsem z Trutnova, bavilo mě obě města srovnávat, vlastně nemám jinou životní zkušenost než z okresních měst, teď navíc bydlím v Kutné Hoře.

Kdy jste zjistili, že spolu můžete vycházet?

Jan Veisser Jsme spolužáci z liberecké fakulty architektury. Už na škole jsme zkoušeli dělat nějaké soutěže a zjistili jsme, že když se naše dva pohledy na určitý problém dají do jednoho návrhu, dobře to funguje. Je to lepší než dělat architekturu sám, člověk získá reflexi. Když nemá zpětnou vazbu, může se zacyklit, protože se od nikoho včas nedozví, že udělal kravinu nebo se vydal úplně špatným směrem. Shodou okolností jsme pak oba pracovali současně v ateliéru DAM s Petrem Burianem.

Jak společně fungujete?

Jan Hora Já mám ve zvyku věci komplikovat, kdežto Honza je dokáže zjednodušovat. Je dobré, když je to vyvážené, pak může dojít k té reflexi, které bychom asi nebyli schopni, kdybychom byli každý jen sám za sebe. Bára se teď života v ateliéru několik let přímo neúčastnila, od září ale zase budeme v plné sestavě.

Jan Veisser Na začátku navrhování často vnímáme jako podstatné jiné momenty a v průběhu návrhu se snažíme o syntézu našich pohledů v jeden celek.

Jan Hora Už na začátku v konceptech musí být architektura smysluplná, už od studie by mělo být jasné, jak bude dům zkonstruován, jak bude zaizolován a tak dále. Což řeší víc Honza než já. Snažíme se navrhovat racionální domy, ale zároveň nechceme, aby nás to jakkoli omezovalo v projevu. Nejdeme ale cestou fixního obrazu, který nemusí dávat úplně smysl. Pak to někomu předat a říct: „Vyřeš to, ať to vypadá jako na vizualizaci…“ To není náš způsob práce.

Jan Veisser V ateliéru děláme všichni všechno od počátečních studií přes prováděcí projekty až po autorské dozory. Každý máme silnější a slabší stránky a navzájem se podporujeme. Když je někdo v něčem dobrý, pomáhá ostatním, ale držíme to tak, že projekt má jednoho hlavního autora, ostatní jsou mu ku pomoci. Je to týmový výkon.

Jan Hora Cílem je, abychom byli svázáni s realitou, abychom si každý alespoň jednou prošli celým procesem od začátku do konce. U naprosté většiny realizací sami děláme projekci, abychom měli pod kontrolou ty detaily, na kterých nám záleží.

Která vaše stavba vás nejvíce posunula?

Jan Hora Nastartoval nás vinný sklep Modrák, protože to byla typologie, která u nás v té době nebyla běžná a okoukaná. A také možná to, že sklep vypadá jako sklep a nechce být něčím jiným. Jinými slovy: věc se shoduje s představou o věci samotné a právě tak to máme rádi. Štajnhaus v Mikulově nás pak posunul v tom smyslu, že během práce na něm jsme začali pracovat jako plnohodnotný architektonický ateliér. Byl tam skvělý investor, díky němuž jsme si mohli vyzkoušet věci, které by mi nejspíš nikdo jiný nedovolil. Mohl jsem si navrhnout profil okna s atypickou profilací a falcováním, ale také kliky, prostě prakticky všechno.

Některé věci bych už dneska udělal jinak, ale to je pochopitelné, vyvíjíme se. Ale co dnes už naše generace nezná, je stav, že na trhu není ani pořádné okno, jako tomu bylo třeba ještě v devadesátkách, takže jsem si ho musel od základu do konce navrhnout sám. Dneska jsou na trhu stovky oken, ale všechna jsou stejná. Výsledkem je to, že nemusím navrhovat okno, nemám tu potřebu – a ani to po mně nikdo nechce. Štajnhaus byl pro nás gesamtkunstwerk, mohli jsme si vyzkoušet komplexní přístup k navrhování, a dosáhnout tak specifického autorského výrazu.

Máte nějaké krédo?

Jan Hora Jsem vyznavačem přístupu „Co se nemusí, nechť se nedělá“, respektive vždycky se ptáme, co není třeba dělat. Občas za námi někdo přijde se zadáním, které nám nedává smysl – třeba nahrazovat věci, které fungují, ale jen vyšly z módy. V tomto duchu pak dotyčnému můžeme vysvětlit, proč na tom nechceme participovat.

Konceptuální architektura, která se výrazně uplatňovala v prvním desetiletí jedenadvacátého století, ale pořád má silné zastání, vás tedy minula?

Jan Hora Předně si musíme definovat, co míníme pojmem koncept. Poté, co jsem začal učit, jsem to slovo začal považovat za tak moc zprofanované, že jsem se mu účelově vyhýbal a opisoval je. Každý dobrý dům musí mít nějaký všeobjímající koncept. Ten ale nemusí být doslovný. Když si třeba definuji, že dům má být konvicí, zajímá mě, jaké vlastnosti má konvice, nemusí to být její doslovný obraz.