Zabývat se úvahami o povaze a potřebě místa by se mohlo zdát zbytečné, protože je běžnou, snad i obyčejnou součástí naší zkušenosti světa. Podívejme se především skrze volný výklad úvah finského praktika i teoretika architektury Juhaniho Pallasmaay na to, že zkušenost místa není obyčejná ani samozřejmá.

O architektuře jsme přirozeně zvyklí uvažovat jako o pevně vystavěném, fyzickém prostředí, v němž se každodenně pohybujeme. Můžeme se sice příležitostně chodit „prostorově občerstvit“ do prostředí mimo zdi, ale jen proto, abychom se mezi ně opět vrátili. Takto vytvořené prostředí není běžně odtažité, velmi snadno se ho lze dotknout či se o něj přímo opakovaně opřít, a také proto tvoří pevný rámec našeho pohybu světem. Ironie dějin tomu chce, a v posledních letech není výjimkou, že se o dům doslova opřít nelze, protože má novou zateplovací vrstvu. Domy jsou zvenku křehčí, a ač to sice lze popsat jako symptomatický prvek současného chápání kvality žitého prostředí, i taková vrstva však zpravidla přilnula k něčemu pevnému a trvalému. Tím chci říct, že základní zkušenost architektury se radikálně nemění, architektura totiž stále zůstává běžným nástrojem k vytváření hranic, díky nimž se ve světě lépe orientujeme. Architektura je v tomto ohledu tím nejvýraznějším prostředkem, kterým si budujeme naši výchozí pozici ve světě: místo, odkud se nám svět jeví. A nejen to, díky místu, respektive struktuře míst, se nám svět zdá uchopitelný, zapamatovatelný.

Moderní architektura byla několikrát nařčena, že způsobuje pocit ztráty místa, že přímo budí dojem ne-místa už jen proto, že je univerzalistická, transkulturní a nerespektuje komplexní situaci, do které zasahuje. Není to zase tak překvapivé osočení, vždyť internacionální styl se k těmto hodnotám přímo hlásí už svým jménem; respektive byl to jeden pokus, jak ukázat, že existuje něco jako globální rovnostářská kultura. V pozadí tohoto pokusu je ukrytý značný optimismus o světovém vývoji a hledání nové, moderní a spravedlivější společnosti, která už leží na dosah. A i když odhlédneme od slavné výstavy, která internacionální styl definovala z pozice historie či teorie, třeba pět bodů moderní architektury, jak je zformuloval Le Corbusier v polovině dvacátých let minulého století, žádnou vazbu ke konkrétní situaci nerozvíjí.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?