Tereza Šváchová začala psát své newslettery v srpnu 2023. Její úvahy o tématech, která hýbou světem architektury nebo kterým by naopak měla být věnována pozornost, můžete měsíc co měsíc číst ve svých e-mailových schránkách. Protože nám přišlo škoda, aby tato zamyšlení končila kdesi v hlubinách kyberprostoru, řekli jsme si, že je budeme pravidelně zveřejňovat na našem webu. Budou k nim tak mít přístup i ti, kdo se k odběru newsletteru přihlásili třeba teprve včera. Zajímá vás, o čem Tereza psala ve svém patnáctém newsletteru ze září 2024?

Milí čtenáři,

konec léta a raný podzim patří mezi vrcholy výletnické sezony. Cestování sbližuje a prostory, které po cestě lidé obývají, tyto okamžiky spojení formují. Ke specifickým typům architektury, na něž lze na cestách narazit, patří letiště. Podobu jejich terminálů ovlivňoval jak rozvoj samotného letectví, tak i nároky obchodních řetězců na obrátkovost a tok pasažérů.

Při cestě z Ruzyně mě vždy napadá, že tady se čas nějak zastavil. Že zrovna to naše nejvytíženější letiště tak nějak uvázlo v šedivé mase unifikovaných letištních hal, kde vládne bezčasí, povědomí o místě se ztrácí a převládá funkce a obchod.

Chtělo by se mi udělat pokus – položit před vás prázdnou čtvrtku a napjatě sledovat, jak se vypořádáte se zadáním: nakreslete letištní terminál. Jsem si celkem jistá, že nezávisle na tom, kam jste kdo přes léto cestovali, byste mi odevzdali dost podobné obrázky.

Jak to?

Dá se říct, že typologie leteckých terminálů je stále ještě poměrně nová. Letiště se začala objevovat teprve v minulém století, a jelikož do té doby neměla obdoby, převzala tvarosloví vlakových stanic. Tak jako velká železniční nádraží odrážela technické úspěchy 19. století, měly se i letištní terminály stát viditelnými ukazateli technologického pokroku světových velmocí století dvacátého.

Tvaroslovná symbolika byla v architektuře letištních terminálů přítomna téměř od samého počátku, ale v průběhu času prošla jejich podoba výraznou proměnou od předimenzovaných projektů třicátých let 20. století přes expresivní stavby až po futuristické terminály s vyspělou technologií. Letecké terminály se vyvinuly v rozsáhlé komplexní megastruktury, které měly sloužit čistě k odbavování obrovského množství cestujících. Letiště po celém světě začala čelit tlakům na rozšíření vybavení. Jediným konstantním faktorem při jejich navrhování byla změna – rychlá, neúprosná, nepředvídatelná. A tak byla práce architektů závodem s časem, neboť ve stejnou chvíli, kdy jejich návrhy vznikaly, zároveň zastarávaly.

V projektování letištních terminálů se střetávaly požadavky jak na centralizaci, tak decentralizaci a současně na zajištění minimálních docházkových vzdáleností pro cestující na jedné straně a na dostatečný prostor pro pohyb letadel na straně druhé. Nová generace terminálů měla podobu složitých high-tech ocelových hal, které byly reakcí na požadavky na extrémní efektivitu.

Letištní terminály tak zaplavila uniformita, která však byla účelná: shromáždíte-li na jednom místě spoustu cizích lidí z odlišných kultur a z různých částí světa, je potřeba, aby se v čase i v prostoru dokázali rychle zorientovat. A důvěrně známé prostředí jim v tomto je nedocenitelným pomocníkem.

V roce 1995 označil francouzský antropolog Marc Augé letiště za „ne-místo“. Ne-místa, jež se vyskytují po celém světě, postrádají identitu – jsou to uniformní struktury (stejně jako například řetězce Starbucks nebo McDonald’s), které zůstávají vizuálně stejné bez ohledu na to, kde se nacházejí. Jsou to architektonické stroje, navržené s jasným cílem: efektivně přemísťovat lidi z jednoho místa na druhé.

Jakmile do letištní haly vstoupíte, ztrácíte svou anonymitu, předkládáte státem vydaný průkaz totožnosti a souhlasíte s bezpečnostní prohlídkou. Během toho, co vás neznámé prostředí žene k „cílové“ bráně, lze do jisté míry tvrdit, že se vzdáváte své svobodné vůle.

Prostředí letiště je navrženo tak, aby cestující uklidnilo, zbavilo je stresu ze zpožděného letu, ze ztráty zavazadel či ze samotného cestování. Cílem je přimět pasažéry, aby dodržovali pravidla a dbali pokynů autorit. K tomu všemu mohou architekti použít nenásilné, ale funkční nástroje.

Jedním z nich je takzvaný wayfinding. Ten často mívá podobu grafické navigace, která cestujícím ukazuje směr, aniž si oni sami uvědomují, že jsou vedeni. Může jít o barevně sladěné nápisy, rozlišené vzory na kobercích nebo specifická umělecká díla, jež pasažéry podvědomě ujišťují, že kráčejí správným směrem.

Podprahový navigační systém ale často ustupuje protežovanému obchodnímu zájmu: zatímco si uklízíte zpět své cestovní šampony zabalené v igelitových pytlících a zavazujete si tkaničky u bot, měníte se z „vystresovaného cestujícího“ na „cenného zákazníka“.

Obchody jsou na letišti navrženy v důmyslném systému: primární nákupní zóna je umístěna vždy hned za bezpečnostní kontrolou a nutí pasažéry, aby jí před nástupem do letadla prošli. Průchody mezi obchody se v terminálech stáčejí doprava, protože většinu populace tvoří praváci, a proto mají tendenci dívat se více tímto směrem, kde je také umístěno větší množství obchodů. Lidé využívající leteckou dopravu jsou ideálními zákazníky. Nemají kam jinam jít, mohou si dovolit letět, a tak se předpokládá, že mají disponibilní příjem a také že po splnění stresujících úkonů, jako je dostat se na letiště včas, odbavit se a projít bezpečnostní kontrolou, jsou s největší pravděpodobností v požitkářské náladě. Ta trvá zhruba hodinu a v letištním slangu se jí říká „zlatá hodina“. A extrémně ovládá uniformitu celého letiště. A tak všechna letiště vypadají úplně stejně.

Naštěstí díky tomu, že návrhy letištních terminálů z přelomu tisíciletí rychle zastarávají a význam letecké dopravy dynamicky roste, proměňují se i „ne-místná“ letiště ve svébytné prostory, které jsou kulturní branou a alespoň symbolicky odrážejí místní zvyky, symboly, komunitu i kulturu. Vzpomeňte si na to, až se ocitnete například na letištích v Madridu, Helsinkách nebo Benátkách.

A proč tohle všechno píšu? Během svého nedávného výletu do New Yorku jsem si konečně udělala čas a z letiště nezamířila hned do centra, ale na terminál 5. Z jakéhokoli jiného terminálu vás tam bezpečně dovedou cedulky odkazující na TWA. A věřte mi, může vás to stát jen necelou hodinu (i s kávou) a stojí to za to. TWA Hotel je hotel na letišti JFK, který byl otevřen v roce 2019 v bývalé budově TWA Flight Center navržené architektem Aero Saarinenem v roce 1962.

Původní budova přestala fungovat jako terminál v roce 2001, a jelikož byla od roku 1994 chráněnou památkou, demolice jí nehrozila, pouze se hledalo její další využití. Dostavbou dvou symetrických křídel tak hotel získal 512 pokojů, několik konferenčních místností, pár restaurací, muzeum letectví i nekonečný střešní bazén.

Saarinenův dům je metaforou letu v architektonické formě. Symetrická křídla s dechberoucí centrální klenbou jsou natolik působivá, že vás donutí sednout si do původních bílo-červených židlí, které Saarinen navrhl pro firmu KNOLL, a v obklopení vesmírného interiéru zkrátka jenom zírat.

Původní odbavovací přepážky se staly hotelovou recepcí či barem, informační cedule s mechanickými otáčivými písmeny a číslicemi ukazuje reálné odlety a navigační systém vás posílá přímo na Mars. Do bezčasí, zato v extrémně nadčasovém a unikátním designu.

Ať už si v hotelu zaplatíte celý pokoj (je možné zabookovat si ho třeba jen na pár hodin), zajdete si do bazénu (je vyhřívaný), nebo si pouze dáte kávu, věřte mi, že to bude stát za to. Akorát vám to při návratu do Prahy bude zase trochu líto…

K odběru newsletteru se můžete přihlásit ZDE nebo zakoupením předplatného INTRA. Z odběru newsletteru se můžete kdykoli odhlásit.