V jihočeské vesnici Kamenná Lhota, na pozemku v bývalé barokní zahradě, vznikl dům, který překračuje hranice běžného bydlení. Architekt Jan Žaloudek ho navrhl pro sebe a svou rodinu jako místo kontemplace, inspirace a rekreace. V rozhovoru, který vedl Honza Hejhálek, mluví nejen o samotné stavbě, ale i o cestě k ní, o umění, vztahu k místu a o hledání rovnováhy mezi světlem, stínem a duchovnem .

Honzo, proč právě Kamenná Lhota?

Kamennou Lhotu jsme se ženou vůbec neznali. K pozemku jsme se dostali spíš souhrou náhod, ale ten kraj nás naprosto uchvátil. Je to takové předpolí jižních Čech, ale zároveň pořád blízko do Prahy. Krajina plná luk, rybníků, barokních usedlostí… A právě u jedné z nich jsme nakonec postavili Dům Oskar.

Bylo pro vás těžké zasadit novostavbu citlivě do historického kontextu?

Měl jsem z toho respekt. Je to místo s jasným charakterem a historickou pamětí. Chtěl jsem, aby dům zapadl, aby nebyl cizorodý. Právě proto jsem si dal na návrhu hodně záležet a měl jsem tu výhodu, že jsem s tím nemusel spěchat. Dům vznikal několik let, poznával jsem místo v různých ročních obdobích, ve dne i v noci. Naslouchal jsem mu.

Je rozdíl navrhovat dům pro sebe a pro klienta?
Obrovský. Pro sebe jsem byl mnohem kritičtější. Mohl jsem si dovolit návrh donekonečna ladit, vracet se k němu. A samozřejmě – když je člověk sám architekt, nedá si pokoj.

Na domě jste spolupracoval i se svou manželkou, kunsthistoričkou Jolantou Trojak. Jaký byl její vliv?

Velký. Společně jsme ladili koncepci interiéru i výběr uměleckých děl. Jolanta má výjimečný cit pro krásu a byla takovou kurátorkou atmosféry celého domu. Naším cílem bylo vytvořit prostor, který by působil minimalisticky, ale zároveň měkce, organicky, zemitě. A současně jsme chtěli, aby to místo bylo živé – plné příběhů, vrstev, emocí.

Který kout domu máte nejraději?

Záleží na náladě. Když potřebuji klid, zalezu si do pracovny v podkroví – je to taková malá bílá cela, jeskyně, kde se člověk může ponořit do četby nebo do práce. Když chci být naopak v kontaktu s krajinou, sestoupím dolů do obytné haly, kde se otevírají výhledy do širokého okolí. Dům je v tomto přizpůsobivý – zprostředkovává intimitu i otevřenost.

Čím je dům inspirován? V mnoha ohledech připomíná svatyni.

Ano, inspiraci jsme čerpali ze sakrální architektury. Chyběla nám tu ve vesnici kaple, tak jsme vytvořili takový „chrám k bydlení“. Prvky jako vysoké zaklenuté stropy, kruhové okno nebo perforované fasády přivádějí dovnitř světlo a vytvářejí atmosféru. I kuchyňský ostrůvek z indické žuly připomíná menzu, jde o jakýsi středobod každodenního dění.

Ve vašem vyprávění se často objevuje slovo světlo. Jak jste k práci se světlem přistupoval?

Světlo je základ. Pracoval jsem s perforovaným zdivem, se slunolamy inspirovanými jižní i východní architekturou. Chtěl jsem, aby dům reagoval na měnící se světelné podmínky – aby se dal otevřít do krajiny nebo naopak uzavřít do sebe. Dřevěné posuvné panely tuhle variabilitu umožňují. Vznikají různé atmosféry – od jasně prosvětlených po téměř meditační.

A co umění? V domě je zjevně všudypřítomné.

Umění je pro nás s manželkou nedílnou součástí života. Máme tu díla současných českých a slovenských autorů, třeba sochy Vandy Hvízdalové, obrazy Antonie Stanové nebo objekty Michala Janigy. Ale také rodinné sbírky – například japonské panneau z devatenáctého století nebo barokní sošku madony. Umění nás obklopuje, inspiruje, propojuje minulost se současností.

Proč se dům jmenuje právě Oskar?
Po dlouhém hledání názvu nám došlo, že když dům vzniká jako osobnost, měl by mít i vlastní jméno. A v místním zámku žil na počátku dvacátého století hudební skladatel Oskar Nedbal, který zde složil slavnou operetu Polská krev. Má tu i pamětní desku. Název Oskar je tak poctou historii místa – a vlastně i určitou metaforou pro dům, který spojuje umění, krajinu a život.

Plánujete se o tento výjimečný prostor podělit i s ostatními?

Ano. Chceme, aby Dům Oskar byl živý. Pořádáme tu umělecké rezidence, workshopy, plánujeme pop-upy a občas i krátkodobé pronájmy. Věříme, že kolem domu vznikne komunita kreativních lidí, kteří v něm vytvoří nové vrstvy. Ostatně – právě vrstvy jsou tím, co dělá architekturu hlubší a životnější.