Vše

DAM: Třicet let kancelářských proměn


Zleva Jiří Hejda, Jiří Havrda, Petr Burian, Jan Holna, Richard Doležal. Foto Alžběta Jungrová
Připravil Martin Verner pro INTRO SPECIÁL – ADMINISTRATIVA, 24.5.2024
Foto kolektiv autorů
79 vidělo         0 se líbí




Rozhovor s Petrem Burianem a Jiřím Havrdou z kanceláře DAM architekti o jejich přístupu ke stavění administrativních budov, práci v ateliéru a tvorbě města v dnešních podmínkách.


Ateliér DAM vznikl v roce 1989 spojením jmen zakládajících architektů, jimiž jsou Richard Doležal a Petr Malinský. Kdy podle vás nastal zlom a vaše studio se zařadilo k české špičce věnující se spíše velkým projektům?


Petr Burian: Devadesátá léta byla v DAM časem pro drobnější rezidenční projekty. Měli jsme dlouhé období menších zakázek a exkluzivních klientů, mezi něž patřili například Václav Havel nebo Václav Fischer (tehdy majitel velké cestovní kanceláře, pozn. red.). Logicky jsme se často dostávali k rekonstrukcím – typologicky hotelových a bytových staveb, mnohdy s dostavbou nových částí. Do pozice kanceláře, které zvládá větší a náročnější zakázky, jsme se posunuli na přelomu tisíciletí, kdy přišel projekt Paláce Euro, jehož stavba byla dokončena v roce 2002.


Jiří Havrda: Za tímhle vývojem profilace stály v té době, myslím, tři větší domy. Vedle Paláce Euro vznikl ještě hotel Boscolo Carlo IV na Senovážném náměstí v Praze 1 a administrativa Filadelfie v BB Centru v pražské Michli.



BBC Filadelfie, 2002. Foto Filip Šlapal


Přesto si dovolím tvrdit, že Palác Euro se o jméno vaší kanceláře zasloužil v té době nejvyšší měrou, ať už díky prestižní lokalitě na dolním konci Václavského náměstí, kde uzavírá uliční řadu u takzvané myší díry na Můstku, nebo kvalitou řešení. Jak jste se k této zakázce snů dostali?


Petr Burian: Vedle samotného konceptu sehrál určitě významou roli i fakt, že šlo o německého investora, se kterým dokázal velice dobře komunikovat Richard Doležal. Zapůsobila jeho zkušenost ze švýcarské praxe. Musíme si uvědomit, že tehdy zahraniční investoři přicházeli prakticky do rozvojové země. Potřebovali mít pocit, že svěřují své peníze někomu, kdo už někde něco postavil a kdo mluví jejich řečí – obrazně i doslova. A to Richard nabídl.


Jiří Havrda: Možná už také zapomínáme, že jazyková vybavenost, která se dnes zdá samozřejmá, v devadesátých letech zdaleka v téhle míře neexistovala. A my jsme klientům nabízeli jako standard komunikaci v němčině, francouzštině, angličtině a italštině, některé prakticky na úrovni rodilého mluvčího.


Petr Burian: U Paláce Euro jsme zvítězili na základě vyzvané soutěže na redesign pláště, kterou investor zorganizoval ve chvíli, kdy jak jemu, tak schvalovacím autoritám přestala vyhovovat vnější podoba navrhovaná tehdy Omicronem-K Martina Kotíka a projekt uvázl mezi územním rozhodnutím a stavebním povolením na mrtvém bodě. Náš návrh šel tehdy radikálně jiným směrem a věříme, že jeho oprávněnost snad stvrdilo relativně dobré přijetí výsledku odbornou i laickou veřejností včetně několika ocenění v soutěžích.


Za Palác Euro jste dostali Grand Prix Obce architektů v kategorii novostaveb tehdy nejprestižnější soutěže v Česku. Jen připomínám, že hlavní cenu tenkrát získal Ladislav Lábus za Palác Langhans… Vedle jazykové vybavenosti jste se ale museli prezentovat něčím, co se tehdejší scéně vymykalo. Co muselo vzniknout uvnitř ateliéru, abyste tuhle čerstvě nabytou



PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?



Přihlaste se, zaregistrujte nebo se staňte našimi předplatiteli a zařaďte se do exkluzivního klubu fanoušků architektury.




Přidat se k předplatitelůmPřihlásit seZískat přístup




FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků