Publikovaná čísla


<>

HLÍNA

INTRO 19 – 2022 – ŘÍJEN

Jen málo materiálů, které používáme, se vyrovná tomu, o němž je devatenácté vydání časopisu INTRO. Hlína je schopna reagovat na rychlost myšlenky i na dotek ruky nebo nástroje.

Formát vydání 230 × 295 mm, rozsah 128 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
Cena 189 Kč


Cena s DPH




EDITORIAL

Přátelé,

až nastane chvíle, kdy technologové vymyslí pláštěnku na bázi hlíny, půjdu se zakopat. Vezmu si krumpáč z vysokopevnostního betonu UHPC s plastovou násadou. Až dorazím ke kostnici, ta bude právě pod palbou videomappingu. Uvnitř budou pracovat pánové Kosek s Říčným, pracoviště bude zakrývat střecha z ETFE fólie. Na křemíkové destičky bude například Krištof Kintera vypalovat laserem nové Desatero, z tiskařských strojů poleze 3D Turínské plátno s nanovrstvou…

Na první pohled fantasmagorická snůška technologických postřehů ale nemá základ až tak odtržený od reality. Samozřejmě že kdybych napsal podobné věty před půlstoletím, nejenže by se mi čtenáři vysmáli, ale vůbec by mi nerozuměli. Proto jsem rád, že v tomto čísle INTRA jsme se mohli trochu uklidnit a zabořit ruce do hlíny. Tenhle materiál volá zatím spíše po renesanci, tedy po přijetí myšlenky, že z něj lze stavět i dnes, kdy nové materiály natahují své pařáty po našich hrdlech a zatínají se nám do mozků.

Pocity z práce s hlínou krásně popisuje v úvodním slově Vladimír Sitta. Architekti Filip Kosek a Jan Říčný obnovují kostnici u Kutné Hory velmi pietním, ale přitom sofistikovaným způsobem a využívají k tomu právě hlínu. Obrazově nádherná je čínská stavba na Sprašové plošině nebo hliněná pozorovatelna, v níž lze i složit hlavu, v izraelské Negevské poušti. Sociální prvek do sebe nasála výstavba komunitní školy v Íránu, kde participace místních obyvatel má mnovrstevnatý přínos a ztotožnění se s místem skrze materiál je jen jedním z nich… Až dojemně působí snaha libanonsko-francouzské architektky Liny Ghotmeh, která prostřednictvím ruční práce na fasádě výškové budovy v Bejrútu touží navrátit tomuto místu, a zároveň svému tolikrát pobořenému rodišti, novou slávu. A nesmíme zapomenout ani na hlínu prošlou pecí, tedy keramiku. V Praze i v Brně jsme našli dva příklady, jak se uplatňuje na fasádě i po mnoha desítkách le t.

Při rekapitulaci obsahu tohoto čísla INTRA a všech souvislostí, které se pojily s hledáním těch správných realizací a myšlenek, mám dost dobrý pocit z toho, jak je hliněná substance příjemná nejen hapticky a pohledově, ale i jaksi podprahově. Jestliže jsem tento úvodník záměrně začal zdánlivě nesourodým pelmelem, pak bych na závěr rád konstatoval, že něco tak normálního, jako je hlína, bude k našemu životu a k naší architektuře ještě dlouho patřit. A je to dobře, protože bych nepovažoval za správné, kdyby se používání tak „obyčejných“ materiálů, jako je právě hlína, začalo vytrácet. A také používání možná banálních adjektiv, ale s nenahraditelným obsahem – dobrá, příjemná, pěkná. Hlína.

Martin Verner


+číst více
1/ Editorial

4/ Úvodní slovo

6/ Okrsek relikvií Svatého ohně

16/ Práce s hlínou

24/ Jan Říčný a Filip Kosek (RCNKSK)

30/ Současný stavební trh a hlína

32/ Hliněná věž cihlářské pece

42/ Nepálená hlína

48/ Zahraniční inspirace

50/ Pouštní pozorovatelna

56/ Lina Ghotmeh

62/ Socha urbánního měřítka

68/ Škola hliněným centrem

78/ Veřejný prostor pod střechou

84/ Věž světla a Zeď energie

96/ Keramická fasáda olomouckého domu

104/ Vertikální pásy z keramických

112/ Zápisky lovce domů

114/ Materiály a technologie

128/ Ohlédnutí