Published issues

Na první pohled fantasmagorická snůška technologických postřehů ale nemá základ až tak odtržený od reality. Samozřejmě že kdybych napsal podobné věty před půlstoletím, nejenže by se mi čtenáři vysmáli, ale vůbec by mi nerozuměli. Proto jsem rád, že v tomto čísle INTRA jsme se mohli trochu uklidnit a zabořit ruce do hlíny. Tenhle materiál volá zatím spíše po renesanci, tedy po přijetí myšlenky, že z něj lze stavět i dnes, kdy nové materiály natahují své pařáty po našich hrdlech a zatínají se nám do mozků.

Pocity z práce s hlínou krásně popisuje v úvodním slově Vladimír Sitta. Architekti Filip Kosek a Jan Říčný obnovují kostnici u Kutné Hory velmi pietním, ale přitom sofistikovaným způsobem a využívají k tomu právě hlínu. Obrazově nádherná je čínská stavba na Sprašové plošině nebo hliněná pozorovatelna, v níž lze i složit hlavu, v izraelské Negevské poušti. Sociální prvek do sebe nasála výstavba komunitní školy v Íránu, kde participace místních obyvatel má mnovrstevnatý přínos a ztotožnění se s místem skrze materiál je jen jedním z nich… Až dojemně působí snaha libanonsko-francouzské architektky Liny Ghotmeh, která prostřednictvím ruční práce na fasádě výškové budovy v Bejrútu touží navrátit tomuto místu, a zároveň svému tolikrát pobořenému rodišti, novou slávu. A nesmíme zapomenout ani na hlínu prošlou pecí, tedy keramiku. V Praze i v Brně jsme našli dva příklady, jak se uplatňuje na fasádě i po mnoha desítkách le t.

Při rekapitulaci obsahu tohoto čísla INTRA a všech souvislostí, které se pojily s hledáním těch správných realizací a myšlenek, mám dost dobrý pocit z toho, jak je hliněná substance příjemná nejen hapticky a pohledově, ale i jaksi podprahově. Jestliže jsem tento úvodník záměrně začal zdánlivě nesourodým pelmelem, pak bych na závěr rád konstatoval, že něco tak normálního, jako je hlína, bude k našemu životu a k naší architektuře ještě dlouho patřit. A je to dobře, protože bych nepovažoval za správné, kdyby se používání tak „obyčejných“ materiálů, jako je právě hlína, začalo vytrácet. A také používání možná banálních adjektiv, ale s nenahraditelným obsahem – dobrá, příjemná, pěkná. Hlína.

Martin Verner