Žitný mlýn Boršov

První zmínky o mlýnu pocházejí z roku 1594, kdy byl součástí poříčského panství. Původně k němu patřil dvůr, pivovar, cihelna i kamenolomy. Po roce 1884 zde budějovičtí pekaři a krupaři vystavěli nový válcový mlýn, napojený na mlýnský náhon Vltavy. V roce 1906 mlýn odkoupilo místní družstvo, které ho vybavilo novým zařízením, rozšířilo o skladiště mouky a po roce 1922 také o železobetonové silo. Výroba byla postupně modernizována a zaměstnávala desítky pracovníků. Po roce 1948 byl mlýn znárodněn a začleněn do podniku Mlýny a těstárny Pardubice. V této době došlo k výrazným přestavbám, budova byla zvýšena o dvě podlaží a přibyla administrativní část.

Původní mlýnské kolo poháněl náhon, jejž v počátcích 20. století nahradily dvě Francisovy turbíny vyrábějící elektřinu. Dominantou celého komplexu je pětipodlažní cihlové silo z konce 19. století, k němuž se postupně připojila betonová sila a správní budova. Na opačné straně stojí barokní zámeček ze 17. století.

Současný areál se skládá ze čtyř architektonických objektů, kde dvě budovy mají historický charakter a další dvě jsou novostavby. Celkem zde bylo vybudováno 83 bytových jednotek ve velikostech od 45 do 150 metrů čtverečních v dispozicích od 1 + kk až po 5 + kk. Mezi nimi je i unikátní mezonetový byt v původní budově mlýna, který díky věžové architektuře nabízí jedinečnou atmosféru. Do přízemí hlavní budovy umístili architekti kavárnu, jež aktivuje náměstí a propojuje areál s veřejností.

Klíčovým urbanistickým gestem se stalo doplnění otevřené strany „U“ novým třípodlažním bytovým domem. Tím vzniklo náměstí se stromořadím a širokým schodištěm, které směřuje k zámečku a propojuje jednotlivé části areálu. Do jeho středu umístili autoři návrhu nalezený artefakt – původní Francisovu turbínu, jež byla vyzvednuta ze zasypaného náhonu. Náměstí tak není jen obytným dvorem, ale také připomínkou historie a komunitním prostorem.

Směrem k řece obnovili architekti náhon a doplnili ho novým mostem. Vznikl tak přirozený přístup do parku podél řeky, kde zůstalo zachováno torzo původní garáže, využité jako galerijní prostor pro další technologické artefakty.

Pětipodlažní silo očistili autoři architektonického návrhu na režnou cihlu a odstranili nepůvodní přístavby i pultovou střechu. Nové nástavbové patro ze světlé cihly je odskokem jasně odděleno od původního těla. Okna jsou replikami industriálních ocelových výplní, k fasádě směrem k řece přibyly černé ocelové balkony. Největší transformací prošla centrální věž, kde vznikl loftový byt. Zastřešila ji železobetonová skořepina, která vytvořila prostor s terasami a výhledy do krajiny. Střecha je řešena jako zelená a stává se součástí ekologického konceptu celého areálu.

Kolmá dvoupodlažní stavba původní správní budovy dostala nový cihelný sokl a světlou omítku. Byty zde mají podobnou skladbu jako v silu, doplněnou o balkony. Obě historické budovy propojuje nové vertikální komunikační jádro ze skla a černého plechu, jež slouží jako funkční i jasně čitelný současný architektonický prvek.

Dům uzavírající náměstí pojali architekti jako třípodlažní stavbu se světlou cihlou, bílými kovovými prvky a rovnou střechou. Záměrně se odlišuje od historických budov – kontrastem podtrhuje svoji modernost. Místo balkonů nabízí lodžie a terasy.

Druhá novostavba stojí u náhonu a řeky. Je to jednoduchý pětipodlažní kvádr s fasádou z červené režné cihly, velkými francouzskými okny a kombinací lodžií a balkonů. Vztahuje se k řece svou pravidelností a otevřeností.

Konverze areálu je založena na principu reuse – maximálním využití původních staveb. Projekt doplňují zelené střechy a hospodaření s dešťovou vodou, jež napájí obnovený kanál.

Statické zásahy byly náročné: v nejstarší budově bylo nutné nahradit původní dřevěné silo železobetonovými stropy, v novější části zase odstranit systém betonových komůrek, jejichž fragmenty zůstaly v interiéru ponechány jako připomínka minulosti.

Projekt vznikal v úzkém dialogu s investorem – rodinnou stavební firmou Auböck Bau, která má kořeny v Rakousku a pobočku přímo v Boršově. Majitelé mají vztah k industriální architektuře a jejich cílem – stejně jako cílem architektů – bylo provést konverzi areálu citlivě, ale sebevědomě. Celý projekt tak stojí na jednoduché myšlence: ponechat maximum industriálních prvků, doplnit je o jasně čitelné současné zásahy a vytvořit harmonický celek. Zámeček, silo, správní budova, nové domy, náměstí i park u řeky dnes tvoří jeden organismus, který si zachovává svou paměť a zároveň nabízí plnohodnotné bydlení.