Vánoční festival zlozvyků

Podnět k uskutečnění projektu vzešel z iniciativy neziskové organizace Renadi, jež dlouhodobě usiluje o vytvoření prostředí, v němž se během svátků budou cítit bezpečně i lidé stojící na okraji společnosti, a o vznik klidného, střízlivého místa bez alkoholu a finančního tlaku. Organizace proto ve spolupráci s městskou částí Brno-střed oslovila Kateřinu Šedou, jejíž práce staví na budování nových vztahů mezi lidmi. „Vánoce jsou často spíše přehlídkou lidských zlozvyků než oslavou nejkrásnějšího období v roce – shon, nakupování, úklid, přejídání nebo stres z návštěv a nakonec i hádky s rodinou. My jsme se rozhodli, že to zkusíme obrátit a zkusíme vytvořit prostor, kde může každý zpomalit, nadechnout se a nalézt prostor k vnitřnímu zklidnění,“ říká umělkyně.

Základní myšlenka projektu stojí na jednoduché změně perspektivy – celý festival je pojat jako cesta vlastní sebereflexe. Návštěvník postupně prochází situacemi, které nastavují zrcadlo jeho každodenním návykům. Ty vycházejí z dlouhodobého projektu Národní sbírka zlozvyků, v němž Kateřina Šedá mapuje české zvyky a slabosti. Trasa vede návštěvníka k tomu, aby své zlozvyky pojmenoval, porovnal je se zkušeností ostatních a nakonec je symbolicky odložil v objektu „zpovědnice“. Z původně úzce cíleného záměru tak vznikl rámec otevřený všem – lidem potýkajícím se s jakoukoli formou slabosti i těm, kteří chtějí svým zlozvykům alespoň na chvíli nastavit zrcadlo.

Architekti z Peer Collective na toto téma reagovali minimalistickou, avšak výraznou prostorovou kompozicí. Využili modulární trussové konstrukce běžně používané pro stavbu pódií a vytvořili z nich rámec, do nějž jsou zavěšeny velkoformátové opony z bílého a červeného textilu. Ty rozdělují náměstí do sítě osmnácti „pokojíčků“ – sekvencí průchodů a průhledů, kterými návštěvník prochází jako sledem intimních interiérů pod širým nebem. Dočasná struktura opon o celkové ploše 2 478 metrů čtverečních – což je zhruba velikost deseti tenisových kurtů – tak funguje jako urbánní scéna, jež redefinuje podobu městských Vánoc.

Opony metaforicky představují bariéry, jež vyzývají k překročení. Vytvářejí měkkou architekturu – proměnlivý prostor, který člověku dovoluje být sám a přitom zůstat součástí městského dění. V noci se struktura proměňuje v galerii pod širým nebem: na bílé plochy opon se promítají výpovědi z Národní sbírky zlozvyků. Promítané obrazy, vzdálené ambientní zvuky a měkké světlo vytvářejí prostředí na pomezí veřejného a osobního – prostor intimity uprostřed centra města.

Motiv překonávání bariér se promítl i do fyzické úpravy stávajícího prostoru. Povrch náměstí byl za použití minimálních prostředků vyrovnán jemným štěrkem, aby se stal bezbariérovým a přístupným pro všechny – od vozíčkářů po rodiče s kočárky. Na úpravách se podíleli i sami obyvatelé, kteří se během podzimní akce do dotváření prostoru zapojili – vznikl tak přirozený moment participace ještě před začátkem fesivalu. Z areálu byl rovněž vyloučen prodej alkoholu, čímž projekt reaguje i na bariéry méně viditelné – sociální a psychologické. Vzniká tak prostor, jenž nikoho nevylučuje a umožňuje setkávání lidí různých zkušeností v rovnocenném vztahu.

Vybrané ukázky z Národní sbírky zlozvyků, dlouhodobého participativního projektu umělkyně Kateřiny Šedé mapujícího české stereotypy a slabosti:

„Vánoce jsou jedno z nejrizikovějších období. Všude se pije, všude vám to nabízej, všude vánoční trhy, kde není jedinej stánek bez alkoholu.“
– sociální pracovník adiktologické služby

„Dárky k Vánocům začínám řešit hned po Novém roce. Někdy se stane, že je zabalím tak brzy, že zapomenu na obsah a komu byly určeny.“
– anonym

„Dědeček olizuje cukroví. Je pečlivý, a tak když plní linecké, zahlazuje okraje jazykem.“
– Tereza, 17

„Každý rok se v průběhu Štědrého dne alespoň jedno jako celá rodina pohádáme. Ráno se vždy vsázíme, jestli se nám to povede i letos.“
– Markéta, 21, studentka VŠ

„Už dvakrát mě tchyně obdarovala něčím, co dostala ode mě. Ve stejném papíru!“
– Hana, 47, prodavačka

„Každý rok si manžel dává předsevzetí, že zhubne deset kilo, a přesně deset pak přibere!“
– Jiřina, 57