Vzhledem ke skutečnosti, že mešita nemá žádnou obecně závaznou podobu a jakékoli čisté místo se může stát modlitebnou, zaměřil se projekt výhradně na hledání „esence“ religiózního prostoru a vědomě abdikoval na debaty o jeho formě. Na prvním místě stál aspekt fyzicky i duševně pociťovaného příjemna. Návrh chtěl pracovat jen s nejčistší podobou světla a hmoty jako s primárními prvky vnitřního světa a vědomě pomíjel omezení plynoucí z přitěžujících kulturních nánosů.

To, že budova doslova zmizela ve svahu a zakotvila v zemi, jako by tam byla odjakživa, smetla ze stolu různé požadavky odvolávající se na zvyklosti a vyznačující se nepochopením.

Architektura

Stavba se nachází v místě vyprahlé stepní krajiny a od předměstské komunity, jež zde sídlí a vyznačuje se jistou uzavřeností, ji odděluje rušná komunikace. Jedinými viditelnými prvky, které odkazují na mešitu, jsou nápis s názvem modlitebny a pozemek vymezený zdí se silným horizontálním akcentem v protikladu s mohutným vertikálním kamenným hranolem (minaret), jenž říká, že tohle je „to“ místo. Kaskády kopírující přirozený sklon terénu se postupně proměňují ve stupně a vedou kroky návštěvníků ze svahu ke vstupu na dolním nádvoří. Otevřené prostranství zde doplňují čajovna, společenský prostor a knihovna, situované naproti mešitě. Přímo přístupný modlitební sál evokující obyčejnou jeskyni získává nádech dramatického a bohabojného místa, kde lze být s Bohem o samotě.

Objekt zcela splývá s místem a nenásilným způsobem se přimyká k terénu. Jeho zanoření pod zem a zelená střecha jej přirozeně chrání před nadměrnými zisky nebo ztrátami tepla. Z hlediska krajinné architektury a užité zeleně jde většinou o rostliny běžného venkovského typu, které nepotřebují údržbu a plynule se zapojí do okolní prérijní flóry. Všechny tyto aspekty tak předcházejí zvýšené spotřebě energií a vody.

Interiér je jednoduchý, prostý veškerých nadbytečností, materiály si na nic nehrají. Stěny i strop umocňují pocit očisty a pokory. Prostor může evokovat místo k rozjímání. Jediný ornament vytváří denní světlo putující v průběhu dne po stěně kibla (též quibla; určuje směr, kterým se muslimové modlí, pozn. red.). Drážky a zlomy strukturovaného povrchu ještě zvyšují účinek nasměrování modlitebního prostoru.

Mimořádnou pozornost zasluhuje zubatý „w-efekt“ na protilehlé černé zdi nekonečna. Architektonické uspořádání je zde poprvé v historii řešeno tak, že ženy mají možnost modlit se ve stejné řadě jako muži a není jim přisouzeno místo až vzadu jako ve všech ostatních mešitách. Je jim vyčleněn vyvýšený prostor v oddělené části modlitebny. Komplex obsahuje ještě umývárny (určené k ceremoniální očistě), toalety a příbytek imáma, z něhož lze vstoupit přímo do hlavního sálu.

Materiál

Z hlediska konstrukčního jde o obyčejný vyztužený beton. Mnohem složitější se ukázalo dosáhnout požadované textury betonového povrchu pomocí precizně propracovaného a skládaného dřevěného bednění. Ustupující strop byl navržen ze dvou důvodů – aby odlehčil vzhled betonové konstrukce a zároveň zvětšil hlavní modlitební prostor, který je v tomto druhu staveb poměrně neobvyklý, stejně jako mohutné konzole s přírodní texturou bednění.

Kamenné zdivo po obou stranách vertikálních stěn vytváří „jeskyni“, která poskytuje jednak přirozenou izolaci a jednak slouží jako předstěna, za níž jsou umístěny technologie a rozvody. Zde autoři využili pasivních energetických metod vycházejících z tradičního stavitelství a tento přístup považují za jeden z nejdůležitějších aspektů celé stavby. Z hlediska klimatu a prostoru hraje další důležitou roli stín, jenž zde vytvářejí hluboké klenby s přesahy, které využívají toho, že objekt je zanořen pod zem.

Místní kámen – jeden z druhů břidlice – byl s ohledem na přirozenou povahu stavebních technik využíván různými způsoby: jako dlažba, jako tradiční zdicí materiál i jako štěrk v exteriéru.

Udržitelnost

Důležitou skutečností je, že mešity fungují jako kongregační prostory a poskytují lidem místo k pořádání různých společenských setkání. Tyto otevřené a volně přístupné prostory mají přinejmenším stejně důležitou sociální funkci jako uzavřené modlitebny.

Horní nádvoří sancaklarské mešity je koncipováno jako rozlehlá zahrada, shromaždiště, veřejný prostor, který v současnosti plní zmiňovanou kongregační roli, protože v okolí není mnoho příhodných míst ke shromažďování zdejší komunity. Sousedé si tady dokonce mohou instalovat projektor a plátno a společně sledovat film pod otevřenou oblohou. Je zde knihovna a čajovna s volným prostranstvím před oběma institucemi, což umožňuje posilovat mezilidské vztahy. Prostor může sehrát zásadní roli, když si v závislosti na náladě a rozpoložení chtějí přijít společně popovídat nebo prostě jen vylézt na kopec a rozhlédnout se po údolí s jezerem. Jde o otevřenou instituci v nejdoslovnějším smyslu. Zároveň plní roli horního nádvoří, jak vyžaduje tradiční uspořádání mešity, jež má kořeny v hluboké minulosti.

Zhruba po dvou letech užívání se mešita stala nejen náboženským centrem místní komunity, která se sem přichází zvláště v pátek a o náboženských svátcích modlit, ale ocitla se i v různých kulturních a turistických průvodcích. Jezdí sem návštěvy ze všech koutů světa s cílem prohlédnout si soudobou architektonickou interpretaci mešity, aniž by stavba ztratila své původní a základní poslání.