Duchovní zastavení v Nesvačilce

Z Nesvačilky, zasazené do mírně zvlněné krajiny s nekonečnými lány polí, je vidět nedaleký vrcholek, který přímo vybízel k naplnění barokních principů zkulturnění krajiny – krajiny, kde široko daleko není vidět lesy ani skály, pouze hlínu a pole. Použít přírodní, avšak v této oblasti nedostatkové materiály jako kámen a dřevo bylo symbolickým gestem, jak dodat víru do vyprahlé krajiny. Architekt zvolil princip centrální stavby, která na vyvýšeném místě mezi poli působí jako maják – orientační bod v prostoru, a to i v duchovním smyslu.

Místní si jako patronku vybrali Pannu Marii Bolestnou, jejíž příběh a utrpení se zrcadlí v prostoru. Spodní část kaple, jež vyrostla na místním prachu a hlíně, tvoří rulové kameny, které představují neposlušné, tvrdohlavé a těžko tvárné lidstvo. To propojuje s Bohem sedmero Mariiných bolestí – trámů, jež z těchto kamenů směřují vzhůru k nebi. Z nebe se pak snáší závoj Mariiných slz. Jemná dřevěná konstrukce, protkaná drobnými okny, umožňuje, aby do nitra kaple pronikaly sluneční paprsky. Stavbu obklopuje prstenec křížové cesty doplněný jabloněmi, které tvoří také alej vedoucí ke kapli a sad za ní navazující na záhumenní.

Stavba vychází z tradice a propojuje ji se současností. Konstrukce je inspirována středověkými stavebními postupy, které vstupují do dialogu s moderními technologiemi. Podlahu tvoří dusaná broušená hlína, stěny soklu lomový kámen. Nosná lamelová konstrukce z tisíce dřevěných prvků tradičně spojovaných na čepy a klíny je vytvořena pomocí CNC frézy. Ručně tesané patnáctimetrové trámy volně protínají prostor a podpírají střechu, kde vše korunuje ocelová věžička. Při vstupu návštěvníka přivítají pět metrů vysoká vrata, za nimiž se otevírá dynamický prostor. Perspektiva trámů spolu s okolní lamelovou konstrukcí táhne příchozího vzhůru. Kaple není ukotvena v čase, takže návštěvník netuší, kdy byla postavena. Vnímá její výraz, hru světla, akustiku i vůni. Materiály jsou přirozené, haptické, plné řemeslného doteku, snaží se nás odvést mimo každodenní všednost. Důležitou roli při volbě materiálů hrála i jejich schopnost krásně stárnout – aby čas jejich povrchům neubíral, ale naopak přidával na kvalitě.

Stavba byla kompletně financována z darů, což prodloužilo dobu výstavby. Tento čas však architektovi umožnil kriticky přehodnocovat vlastní návrh a zároveň důkladně promyslet technické i významové stránky projektu a realizovat ho s pečlivostí. Úzké propojení se staviteli a důraz na specifické detaily vedly k tomu, že autor návrhu zpracovával nejen prováděcí, ale i výrobní dokumentaci, řešil výrobní postupy a optimalizoval proces v závislosti na finančních a technických možnostech.

Stavba byla prováděna ze značné míry svépomocí. Místní obyvatelé a farář René Strouhal do ní vložili mnoho energie, času i zdrojů, takže stavba může od letoška sloužit věřícím. Stále je však možné přispět na zbudování varhan, které prostor rozeznějí.

Více o technice stavění z dusané hlíny najdete zde.