ATLAS

ATLAS je zdarma přístupný prostor nacházející se na celém ochozu Malé dvorany pražského Veletržního paláce, kde lze „jenom tak být“. Nepotřebujete ničí „svolení“, abyste sem přišli. Nikdo se na vás nebude dívat přezíravě nebo vám cokoli nabízet, či dokonce vnucovat. Můžete tu potkat i zaměstnance galerie, jak cvičí jógu nebo organizují nějakou událost. Jste přitom obklopeni uměním, avšak během návštěvy vás nesleduje orlí zrak kustoda, zda jste se k exponátům nepřiblížili moc blízko. Oficiálně totiž o umělecká díla nejde – bez dozoru a na veřejně přístupném místě by se nedala pojistit. Jsou to tedy vlastně umělecké artefakty autorů, kteří na tento koncept přistoupili. Díla se v čase doplňují a mění, řada z nich také odráží participaci návštěvníků.

Architekti měli k dispozici kriticky nízký rozpočet. Částka odpovídající nákladům na jednu lepší kuchyni měla zajistit naplnění obřího podlaží smysluplným obsahem. Autoři návrhu proto využili to nejdražší, co už na místě bylo, a sice původní architekturu Veletržního paláce ukrytou tradičně za řadou paneláží, zatemnění otvorů a instalačních předstěn. To vše zbořili a zrecyklovali. Zpřístupnili okna, otevřeli průhledy, dali promluvit rastru železobetonového skeletu, členění okenních otvorů a jejich barevnosti. Na co použitelné fragmenty demontované paneláže nevystačily, to si pak našli ve sklepích a skladech Národní galerie: zdemolované polotovary ze starších výstav a instalací sesbírali, zkombinovali je, zkrátili jim nohy, přidali madla, přetřeli, převrátili… a vdechli jim nový život. Záměrem bylo naplnit tuto část skeletu Veletržního paláce obsahem, kterému dává smysl jen a pouze přítomnost návštěvníků, jejich pospolitost a svobodné počínání.

Realizace se stala natolik úspěšnou, že se krátce po uvedení do provozu musela z důvodu bezpečnosti uzavřít – navštěvovalo ji totiž příliš mnoho lidí. Otevřena byla až po dlouhých diskuzích a přijetí neviditelných „organizačních“ opatření.