Vše

Zpráva z Barcelony


Text Markéta a Petr Veličkovi, 20.4.2022
Foto archiv autorů
19 vidělo         1 se líbí




Bienále světové architektury není jen v Benátkách. Na přelomu září a října 2018 se v Barceloně konalo desáté Bienále krajinářské architektury.


Koncept bienále se ustálil na jednoduché a silné myšlence. Každé dva roky jsou porotou vybráni finalisté mezinárodní ceny Rosa Barba Prize. Každá oceněná stavba je představena autory a profesionálním filmovým dokumentem.Na výzvu organizátorů bienále jsme zaslali do soutěžní přehlídky realizaciparku 4Dvory. Náš projekt se stal součástí výstavy a my jsme se účastnili konference.


První den proběhly přednášky směřované k aktuálnímu dění v krajinářské architektuře na světové scéně. Následovaly dva dny příspěvků, které si připravili členové poroty a architekti-finalisté. Porota byla složena z praktikujících architektů, profesorů předních světových univerzit i teoretiků historie umění a vývoje krajiny jak městské tak volné. Rezonovala tu odpovědnost za stav naší planety v globálním měřítku. Tato odpovědnost krystalizuje velmi lokálně a je daná vytrvalostí, kvalitou a poctivostí přístupu ke konkrétnímu místu. Začíná se vytrácet tzv. mezinárodní styl a důraz je kladen na jedinečnost místa. Architektura a krajinářská architektura tak představuje jeden nedílný vzájemně se doplňující celek. Oslovila nás myšlenka profesora Younga Rui z čínské univerzity v Tsinghua, přirovnávající architekturu ke dvěma motýlím křídlům. Jejich krásu můžeme obdivovat až ve chvíli, kdy obě křídla jsou rovnoměrná, silná a funkční. I tato myšlenka je variací na podobnou či základní definici architektury od Vitruvia.


Letošní vítěz i finalisté jsou nejlepšími příklady, které vyvrací nesmiřitelnost dvou principů - přírodního a vystavěného prostoru. Hlavním vítězem se stala přirozená, a uznejme i dočasná, intervence schodů na kráter Saxholl od architektů Landslag ehf Þráinn Hauksson v přísně střeženém islandském národním parku. Cenu účastníků konference získal nově postavený Linear Park Ferrocarril de Cuernavaca od Gaeta Springall Architects. Čtyři a půl kilometrová linie prostoru kolem železnice, která striktně rozdělovala dvě chudé čtvrti mnohamilionového Mexico City, je dnes živým, pulsujícím místem. Hlavní role krajinářského architekta zde byla naplněna. V dnešní době roste zájem o sounáležitost a dialog s krajinou. To platí jak pro schodiště na kráter sopky nebo park v Mexico City, tak pro další realizace krajinářských staveb představených na bienále.


Součástí programu byla setkání se studenty architektury, jejichž školy se v rámci bienále dočkaly samostatného ocenění. Letos jej získala škola architektury a krajinářské architektury v Edinburghu. Z úrovně vystavovaných studentských prací jsme byli nadšeni.


Poslední den byl vyhrazen pro exkurze účastníků po krajinářských stavbách Barcelony, měli jsme tak možnost vidět realizace parků, náměstí, ulic a nábřeží. Prožitá zkušenost a zářijové demonstrace(za samostatnost Katalánska – pozn. red.)v Barceloně pak naše vnímání veřejného prostoru jen prohloubila. Vždyť od řecké Agory je náměstí kolbištěm dějin.Potvrdilo se nám, že veřejný prostor není hra, ale vážné téma.





Manifest


Inspirativní a osvěžující zážitek z Barcelony nás povzbudil k další práci a především na rozvíjení Manifestu krajinářské architektury, který jsme s kolegy architekty Susanne Spurnou, Tomášem Jiránkem a Jakubem Chvojkou vydali v roce 2017. Co tomu předcházelo?


V roce 2007 se shodou mnoha okolností setkalo náspět krajinářských architektů. Naše odlišné nazírání na téma české krajiny bylo vzájemně inspirující. Přes rozdílnost osobností jsme vzájemnou diskusí docházeli k obdobným závěrům. Zásadním krokem pro nás všechny bylo zavedení jednotného názvu vlastní profese – oboru krajinářská architektura. Neboť jen známe-li své jméno, dokážeme ho smysluplně naplňovat obsahem.


Název se podařilo prosadit na půdě mateřské organizace České komory architektů. Později jsme iniciovali reedici knihy Christiana Norberga Schulze Genius loci – onoho zásadního díla, které architekturu velmi úzce propojuje s místem a vysvětluje její významy. Přirozeným vývojem věcí, neustálým dialogem nad hodnotami, jsme začali pracovat na Manifestu krajinářské architektury. Postupně jsme zjednodušovali teze a snažili se dostat k podstatě. Skrze níže uvedené myšlenky během sedmi let vykrystalizoval manifest:


CESTA JE ARCHITEKTURA
SILNICE NENÍ CESTA
STROM JE CIHLA
ALEJ JE STAVBA
ZAHRADA JE POKOJ
NÁMĚSTÍ JE KRAJINA
KRAJINA NENÍ PŘÍRODA


MANIFEST KRAJINÁŘSKÉ ARCHITEKTURY



  1. Krajina je bytost, která formuje člověka. Matka, otec, krajina.

  2. Krajina bez lidí přestává být krajinou – vztah se vytrácí – stává se přírodou. Příroda se proměňuje v krajinu tvůrčím setkáním s lidmi.

  3. Krajina je jedna – i město je krajinou. Krajinu nelze pomíjet, vyhnout se jí. Lidé krajinu bytostně potřebují.

  4. My však s krajinou zacházíme jako s podložkou, zdrojem surovin, pouhou tapetou. Její tvář zrcadlí náš pravdivý vztah k domovu – domu, vesnici, městu, kraji. Zmizely cesty a s nimi i lidé. Ztrácíme vztah k místu. Krajina se mění v životní prostředí.

  5. Všudypřítomné dekorování popírá vztah k místu, ničí koncept i detail. Vizuální a informační smog vede k laicismu a zlehčování smrtelně vážných témat. Vyzýváme k renesanci vztahu k obydlí, půdě, vodě, stromům.

  6. Překladatelem vztahů mezi lidmi a krajinou je krajinářský architekt, ve světě „LandscapeArchitect“, „Landschaftsarchitekt“, „Architectedupaysagiste“, „Arquitectodelpaisaje“. Východiskem je vidět krajinu, volnou i městskou, jako bytost a vést s ní dialog.

  7. Krajina je bytost.






FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků