V době, kdy se česká krajina potýká s následky dlouhodobého vysušování, patří společnost Refugium k iniciativám, které na základě těchto varovných dat uskutečňují konkrétní, citlivé zásahy. Její zakladatelé, Prokop Svoboda a Eliška Kolomazníková, se nesoustřeďují jen na technická opatření, ale především na obnovu základních vztahů mezi vodou, půdou a člověkem. Jejich práce stojí na systematickém a dlouhodobém pozorování terénu, na porozumění drobným, často přehlíženým hydrologickým procesům a na hledání takových řešení, jež respektují místní podmínky i přirozenou dynamiku ekosystémů. Především ale platí, že cokoli dělají, činí tak s osobním nasazením a radostí, kterou přenášejí i na své okolí.

Vzpomenete si na okamžik, který vás nasměroval k současným aktivitám?

Prokop: Byl to řetězec okamžiků a událostí. Když jsem na začátku devadesátých let poprvé přijel do Slavonic, oslovila mě tamní komunita pražských umělců, herců a architektů kolem Besídky. Bylo mi osmnáct, ochutnal jsem absint a šlo o osudové setkání. Pak jsem se tam pravidelně vracel, na den, na dva, na kole, prozkoumával okolí – považuji se za amatérského biologa. Před pěti lety jsem se dozvěděl, že se na Dolním náměstí prodává hotel Arkáda, a spontánně jsem se rozhodl ho koupit, ačkoli to nedávalo příliš smysl, protože právě začala covidová pandemie a útlum cestovního ruchu.

Pak přišel magický moment – hledal jsem mokřad, kde bych se mohl vyžívat ve svých přírodovědných expanzích. V Maříži se objevila možnost koupit fantastickou pramennou lokalitu u Janova rybníka s komplexem mokrých luk, olšin a bobří zátopou. Setkal jsem se s ekologem Filipem Lysákem, který provedl botanický průzkum a odvedl obrovskou práci navíc. Uvědomil jsem si, že spoustu věcí můžeme změnit, ale musíme do toho radikálně zasáhnout: zastavit vstup živin z polí, obnovit přirozený vodní režim – třeba v podobě meandrujícího koryta potoka – a vrátit krajině „přírodní design“. To mě naprosto pohltilo a rozhodl jsem se, že se do toho vrhnu naplno. V roce 2022 se ke mně připojila Eliška, která dohlíží na všechny projekty.

Eliška: Nemusela jsem se dlouho rozhodovat. Příroda mě odmalička zajímala a věděla jsem, že když se Prokop, s nímž jsem už v minulosti spolupracovala v rámci jeho realitní kanceláře, do něčeho pustí, bude to dobrodružství.

Jak dnes vlastně vypadá krajina, která ztratila schopnost zadržovat vodu?

Prokop: Když přijdete na louku, která je ve skutečnosti odvodněná, poznáte to podle vykukujících betonových skruží nebo otevřených rovných příkopů v zemi. Ty dohromady tvoří meliorační síť, jež neustále odvádí vodu pryč. Půda je hutná, kompaktní a místo pestrého porostu vidíte zpravidla několik dominantních druhů. Krajina funguje jen zdánlivě.

Eliška: U mokřadů je klíčová jejich schopnost přirozeně zadržovat organickou hmotu, jemný sediment a vodu. Jakmile je odvodníme, uvolní se živiny a vznikne eutrofní plocha (plocha nadměrně zatížená živinami, pozn. red.), jež má s původním mokřadem společného velmi málo. Ztrácíme biodiverzitu, ptáky i celou škálu živočichů, kteří jsou na vodní režim navázáni.

Co bývá při obnově takové lokality prvním krokem?

Prokop: Zásadní je pochopit krajinu a její podstatu. V tomto ohledu pro mě bylo zásadní setkání s ekologem obnovy Filipem Lysákem, který v Maříži udělal biologické posouzení lokality a v něm ukázal kontext současné kulturní krajiny a refugií (prostor, kde se zachovaly rostlinné či živočišné druhy, jež jinde vyhynuly nebo ustoupily, pozn. red.). Díky tomu jsem pochopil, že spoustu věcí můžeme změnit, že je to v našich silách. Ale je potřeba do toho radikálně zasáhnout, ať už jde o vstupy živin z okolních polí, odvodnění, nebo zavedení pravidelné péče v podobě seče.

Eliška: Snažíme se zadržet vodu a zamezit vstupu živin z hnojiv na polích, aby lokalita netrpěla nadměrnou eutrofizací, ve snaze obnovit původní rašelinotvorné procesy.

Prokop: To vše mě natolik zaujalo, že jsem se do toho naplno vrhnul. Pohltilo mě to. Myslel jsem si, že jsem si pořídil kus krásné přírody, která se o sebe sama postará, ale neuvědomil jsem si, že jí k tomu budeme muset pomoci a bude potřeba bagrů a těžké techniky.

Co je podle vás na obnově krajiny nejnáročnější?

Prokop: Když stavíme tůně, nepracujeme s hotovým plánem, který by přesně určoval hloubku a tvar. Jdeme po terénu, sledujeme proudění vody, díváme se, jak se mění půdní profil. Mokřad nikdy nevzniká tak, že ho „naprojektujete“ od stolu. Je to série desítek drobných rozhodnutí přímo na místě.

Eliška: Když obnovujete louky, na nichž člověk stovky let hospodařil a pak z různých důvodů zůstaly ležet ladem, potýkáte se na začátku svého úsilí s vrstvou stařiny (vrstva odumřelé rostlinné hmoty, pozn. red.) – a pak je jednou z nejefektivnějších cest přijet s bagrem a celou tuto vrstvu strhnout a odvézt. Není to moc romantické, ale je to dobrá a rychlá cesta k restartu.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?