Michal Škoda, jemuž bude v květnu šedesát let, je fenoménem současného umění a architektury. Oba obory ovlivňuje takříkajíc zevnitř i zvenčí. Je uznávaným umělcem a jeho dílo je zastoupeno mimo jiné ve sbírkách Národní galerie v Praze, Muzea umění Olomouc nebo Art Institute of Chicago. Souběžně se mu podařilo vybudovat v Domě umění České Budějovice galerii, kde už pětadvacet let působí jako šéfkurátor. Zdejší výstavy umění a architektury mají mezinárodní přesah, vedle českých tvůrců, jako jsou namátkou Josef Pleskot, Alena Šrámková, Petr Hájek, Zdeněk Fránek či Petr Stolín s Alenou Mičekovou, se v Domě umění představili Smiljan Radić, Caruso St John, Mauricio Pezo a Sofia von Ellrichshausen, Miroslav Šik, Peter Märkli, RCR Arquitectes a řada dalších.

Galerii současného umění a architektury v českobudějovickém Domě umění vedete čtvrt století. Jak jste se k tomu coby aktivní umělec dostal?

V roce 1997 hledali nové vedení a formou pohovorů proběhl konkurz, jehož se včetně mě zúčastnili asi jen tři lidé. Přihlásil jsem se i proto, že jsem dost kritizoval, co se tady na jihu v rámci současného umění děje, dramaturgie byla nahodilá, soustředěná spíše na jihočeský region a o výstavách rozhodovala komise na základě toho, jací umělci se na výzvu přihlásili. Bral jsem to jako možnost změnit věci k lepšímu, ukázat, že by to mohlo jít i jinak.

Jaký jste měl plán?

Hlavní zásadou byla kvalita a hodlal jsem představovat autory nejen odtud, nehledě na to, že těch, kteří by se zabývali současným uměním a splňovali určité předpoklady, na jihu Čech ani tolik nebylo. Spadl jsem do toho rovnýma nohama, bez jakékoli zkušenosti, učil se za pochodu a nějak se to začalo rozjíždět. No, a učím se vlastně stále – stagnace a rutina by znamenaly konec smysluplného vývoje.

Podle čeho jste umělce vybíral?

Zpočátku jsem oslovoval autory, jejichž tvorba byla nezpochybnitelná, což jsem považoval pro rozjezd za důležité – Adrienu Šimotovou, Stanislava Kolíbala, Alenu Kučerovou a další. Vedle toho jsem se snažil dávat šanci zajímavým mladým či méně známým autorům, jako byli třeba na konci devadesátých let Josef Bolf nebo Ján Mančuška, kteří jsou dnes špičkoví představitelé střední generace, ačkoli Ján už bohužel není mezi námi. V rámci možností jsem začal vytvářet přesah do zahraničí. Zlom nastal v roce 2000 výstavami sochařky Magdaleny Jetelové, japonského umělce Hidetoshiho Nagasawy a Mimma Paladina z Itálie, kteří již měli značné mezinárodní renomé. Jetelová je Češka, ale prosadila se ve světě, Nagasawa žil v Itálii a byl částečně napojen na hnutí arte povera a Paladino je zásadní osobnost transavantgardy a dodnes dělá skvělé věci. Pak se to postupně začalo nabalovat. Jde o galerii města, jsem proto přesvědčen, že to musí být opravdu reprezentace na úrovni. Že se to daří a že cesta byla zvolena dobře, je i přes veškerou skromnost, myslím, vidět. Je velmi důležité, aby i v regionech byly kladeny vysoké nároky na kvalitu, ať už se to týká čehokoli.

Zmínil jste, že než jste nastoupil do Domu umění, na fungování galerie dohlížela komise. Musel jste výstavní program s někým konzultovat, podléhal nějakému schvalování?

Měl jsem naprostou svobodu, jinak bych to nedělal, byla to jedna z mých podmínek, ale zároveň jsem si byl vědom plné zodpovědnosti. Nemusel jsem proto například ztrácet energii obhajováním programu. Šlo o důvěru mezi mnou a ředitelem akciovky Městské kulturní domy, která budovu tehdy spravovala. Přesto byly začátky náročné. Dobrá galerie, ba co víc – adresa s prestiží, je výsledkem teprve dlouhodobé snahy. V prvních letech to nebylo valné ani s návštěvností, protože lidi v Českých Budějovicích nebyli na současné umění příliš zvyklí. To se ale časem změnilo, návštěvníci se sem naučili chodit, a dokonce jezdit. Tím, že se snad – díkybohu – nějak vyvíjím já sám, je přirozené, že se to odráží i ve výstavním plánu. Galerie prošla různými obdobími a v každém z nich jsem považoval za důležité ukázat zde právě to či ono. A to de facto přetrvává dodnes. Pořád to má ale určité mantinely. Rozhodně nechci dělat jakési prvoplánové politické, aktivistické nebo trendy výstavy.

Proč vás politické umění, které je dnes opět velmi aktuální, nezajímá?

Pro mě je umění duchovní záležitost a v tomto ohledu jsem svým způsobem možná konzervativní. Zajímá a oslovuje mě umění, ale i architektura, které dává víc, než co je vidět. Umění, které nás svou podstatou přesahuje. Takzvané politické umění, nasáklé především prvoplánovostí, plné módnosti, trendů, kalkulu a pokrytectví, to rád přenechám jiným. V zásadě je to ale téma složitější, neboť se dá říct, že každý umělec zaujímá nějaký politický postoj už tím, co dělá. Protože i když se politikou nezabývá, pracuje v nějaké době a tvorba je určitým postojem.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?