Rozhovor Zdeňka Fránka s umělcem a především sochařem Krištofem Kinterou o vzájemné spolupráci mezi umělci a architekty, ale také o neviditelném městě a plevelu.

Zdeněk Fránek: Spolupracuješ s architekty?

Krištof Kintera: Teď už jo.

Zdeněk Fránek: Kdy jsi začal vnímat, že vůbec existují?

Krištof Kintera: Až v pozdějším věku. Dokud je člověk dítě, všechno vnímá jako samozřejmou součást krajiny. Až potom mu začne docházet, že je všechno strukturované. Doteď mě fascinuje, jak moc je to složité nejen technologicky, ale i politicky a mezilidsky.

Zdeněk Fránek: Myslíš tím stavbu města, nebo domu?

Krištof Kintera: Města. Město mě fascinuje jako struktura, jako nějaký ergonomický zámotek sítí urbanismu. Čím je člověk starší, tím víc mu dochází, kolik je za vším emocí, bojů, neúspěchů, sporů a přetlaku. A teď město dokonce vnímám i skrze prizma, co všechno se mohlo postavit a nepostavilo. S jistou nadsázkou řečeno, na Prahu se mohu dívat třeba i tak, že vidím blob Kaplického i další nepostavené baráky, které už ale byly vymyšleny. Město se dá vnímat i ve své neviditelné podobě.

Zdeněk Fránek: Chtěl by ses na vytváření města nějak podílet?

Krištof Kintera: Spíš mě baví na architekturu reagovat. Je to pro mě ale něco nového, dřív jsem tohle téma do svých věcí nezatahoval. Spolupracuji například na projektu Dvoreckého mostu přes Vltavu v Praze, ke kterému jsem byl přizván architekty ze studia A6 pod vedením Radka Šímy. Dosud jsem do architektury vsazoval pouze skulptury, ty ale nebyly součástí stavby.

Zdeněk Fránek: Vnímáš vůbec architekturu jako umění?

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?