Rád pozoruji rodící se stavby, zvláště pak takové, které naznačují určité ambice. A tak pokaždé když se pohybuji v Břevnově, nelením a zamířím do ulice Nad Tejnkou. Vyrůstá tam totiž dům, jaký svět možná ještě neviděl: dvě desítky válců z cihel poskládaných na rohové parcele do dvanáctimetrové výšky, objekt vysloveně nekontextuální, bez jakékoli snahy být alespoň trochu v souladu s ostatními sousedy.

Přemýšlím, jak mohly příslušné úřady šestého pražského obvodu, které jsou jinak známé svou přísností, něco tak – eufemisticky řečeno – výstředního, povolit. A jak se bude asi dům, v němž není pravý úhel, takže se člověk bude pohybovat v kruhu, používat, aby z toho dotyčný nezešílel? Nebývám v tom zpravidla osamělý, neboť s oněmělým výrazem se mnou nový počin sledují ještě další diváci.

Kdybych býval nevěděl, že autorem je švýcarský architekt Christian Kerez, myslel bych si, že jde o dílo nějakého amatérského nadšence, který se prostě rozhodl vzít věci do vlastních rukou a natřít to opravdovým architektům, požadujícím za svoje návrhy nekřesťanské peníze. Sám si dům nakreslil, sám si jej, cihlu po cihle, vybudoval. Vybavuje se mi dětství. Chodil jsem na zahradu babiččina souseda pana Matyse, vesnického koumáka, abych si mohl hrát v blízkosti hradu, který si postavil. Kouřil cigarety Lípa a v modrém dýmu se láskyplně kochal tím nesporným kýčem, jemuž se obdivovala celá vesnice; na rozdíl od hradu břevnovského nepřekonaly jeho věže ani půldruhého metru, což však tehdy hravě stačilo, aby mě zastínily.

Jenže dobře vím, že Christian Kerez není pan Matys, vystudoval curyšskou ETH, učí na Harvardu, je mezinárodně uznávaná kapacita – a válcový dům si u něj objednal Tomio Okamura, místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Přesto se neubráním pocitu nepatřičnosti, až čehosi nechtěně humorného. O kom tedy stavba vypovídá víc? O architektu, nebo o stavebníkovi? Po dlouholetém zkoumání problematiky rodinných domů a vil jsem dospěl k závěru, že kvalitní architekt vytváří svého druhu zhmotněný portrét investora. S velkou pravděpodobností jsme tudíž svědky cílevědomého naplňování touhy o bezpečném obydlí. Berme to tedy tak, že dům vyjadřuje principy přímé demokracie a češství, jak je vnímá Tomio Okamura. Dům jako pevnost a portrét jednoho, poněkud zmateného hrdiny naší doby.