Ze všech českých umělců, kteří začali po druhé světové válce pracovat se sklem jako se stěžejním materiálem, získali Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová ve světě největší uznání. Byli dokonalým, dá se říci rovnocenným párem, který se přesně doplňoval, a oba v něm mohli uplatnit své nejlepší schopnosti. Zatímco například manželé René a Miluše Roubíčkovi – spolužáci Stanislava Libenského z pražské umprum, kde studovali u profesora Jaroslava Holečka – tvořili každý sám za sebe a měli samostatnou kariéru, Libenský s Brychtovou pracovali od roku 1954 společně¹. Přispěli k emancipaci skla, k jeho vysvobození z ryze užitkové polohy a jeho rozvinutí do prostoru, k čemuž využívali nejrůznější techniky. Mimořádných úspěchů zaznamenali v tavení skloviny ve velkých formátech, ale také ve skle broušeném či foukaném. Zatímco Stanislav Libenský byl založením malíř, Jaroslava Brychtová byla sochařka, žákyně profesora Jana Laudy, navíc dcera Jaroslava Brychty, ředitele železnobrodské sklářské školy. To, co Stanislav vymyslel v ploše, dokázala Jaroslava převést do trojrozměrné kompozice. Cit pro materiál, svrchované znalosti technologií a ojedinělá, podmanivá estetičnost spojená s velkorysostí jim umožnily projevit se ve velkém měřítku. Spolupracovali s předními architekty, jako byli Karel Hubáček (objekt Spad meteoritů na Ještědu), Karel Filsak a Jan Šrámek (budova stálé mise při OSN v Ženevě), Viktor Rudiš (Československý pavilon na Expu 1970 v japonské Ósace, pro nějž vznikla dvaadvacet metrů dlouhá instalace Řeka života), Věra a Vladimír Machoninovi (Hotel Thermal v Karlových Varech), Gunar Birkerts² (vstupní objekty v muzeu skla v americkém Corningu), Zdeněk Kuna (mrakodrap Motokov) či Milan Pavlík (Staroměstská radnice v Praze). Jejich vliv na české a potažmo světové sklo byl obrovský, podpořily je účasti na Expu 1958 v Bruselu, 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace. Stanislav Libenský byl zároveň velmi oblíbený pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze³.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?