Vztah člověka ke kameni se s letopočtem mění a nejrychleji asi v očích dnešní generace. Kamenictví, které má blízko k sochařství, bylo dříve častým a prestižním oborem. Navíc těžkým a tvrdým, což platí dodnes v přímém i přeneseném smyslu. Kámen působí v architektuře celý, tedy nejen svou plochou, ale i tloušťkou a viditelnou hranou. Kamenná architektura není laciná z žádného úhlu pohledu a práce s kamenem je vizitkou architekta.

Historie kamene ve stavitelství

Kámen, kamenictví, sochařství a kamenná architektura mají na území dnešní České republiky bohatou tradici. Souvisí to s tím, že zdrojů kamene je tu relativně dost, ať už jde původem o vyvřeliny (např. žuly), sedimenty (např. pískovec), nebo metamorfity čili tlakově přeměněné horniny (např. mramor).

První kamenné stavby se na území dnešní ČR datují od konce 9. a začátku 10. století. Až na několik výjimek se z nich dochovaly jen zbytky. Šlo hlavně o románské kostely Přemyslovců na Moravě po roce 889, v Čechách o kostel sv. Klimenta na Levém Hradci a kostel Panny Marie na Pražském hradě. Kámen se v těchto časech lámal a zpracovával velmi těžko, což vlastně trvalo až do vrcholného novověku. Nasazováni byli otroci, zajatci, vězni…

Obecně lze říci, že od prvních Přemyslovců až do zániku prvorepublikového Československa byla u nás každá významná a honosná stavba z kamene. Tento trend přerušila až importovaná komunistická revoluce, která všechno znárodnila a kámen potřebovala jen na dlažební kostky. Jiné jeho užití považovala za buržoazní přepych. Domy, společenské a průmyslové budovy, jakož i velká díla vodní, dopravní ap. se pak stavěly z cihel, betonu a železa.

Od cechu po svaz

První zmínka o organizaci kameníků neboli cechu pochází v Čechách ze 14. století, z doby Karla IV. Cech je novověké a raně novověké řemeslnické sdružení, které hájilo práva a zájmy svých členů, dohlíželo na jakost a cenu výrobků, na výchovu učedníků a skládání mistrovských zkoušek. Plnil též funkce reprezentativní, sociální a náboženské. Po první světové válce v roce 1919 byl ustanoven Svaz živností a průmyslu kamene. Ten mimo jiné vydával časopis Kámen, a to jedenkrát měsíčně s přílohami realizovaných náhrobků, pomníků a podobně.

Novodobý Svaz kameníků a kamenosochařů (SKK) byl zaregistrován 9. dubna 1990. Jeho prvním předsedou byl zvolen Alois Barták. Svaz zpočátku pracoval bez prostředků a snažil se udržet kamenické řemeslo pro zachování jeho dobrých tradic. Dnes spatřuje prvořadý úkol ve snaze nepřipustit rozpad vzájemných vztahů, které členy kamenické profese vzájemně vážou.

Kámen a stát

Nerostné bohatství včetně kamene je dnes majetkem státu. Kdysi tomu tak nebylo, a když měl někdo na pozemku nebo pod ním zdroj kamene, mohl ho vytěžit. Postupem času tak mohl činit už jen s povolením krále (dnes státu), který vlastní veškerý kámen i pod soukromým pozemkem. Těžař kamene je dnes povinen odvádět státu takzvanou důlní rentu, která je poměrně vysoká (i kvůli těžbě hnědého a černého uhlí), avšak nezávislá na vytěženém množství.

Kámen a architektura

Z masivního kamene, ze kterého se kdysi budovy zdily, se dnes přešlo ke keramickým obkladům, jež mají budovy krášlit a chránit. Totéž se týká cest a chodníků, kde žulu nahradil beton nebo asfalt. Tuto klíčovou změnu málokdo zaznamenal, vyjma samozřejmě kamenického stavu.

Spousta lidí má dnes za to, že kámen je drahý a práce s ním představuje riziko. Přesto se v minulosti i relativně nedávné době (až do druhé světové války) kámen hojně používal, zejména k výstavbě bankovních domů, honosných sídel a podobně. Po válce došlo k ideologickému přerozdělení užití kamene. Tomu se podřídila i studia stavitelství a architektury a z jejich osnov byl kámen v podstatné míře odstraněn. A to dnes vyvolává otázku, jak a kde se dnes práci s kamenem (pro účely nejen architektury) vůbec naučit.

Co se týče barevnosti, je tuzemská nabídka ve srovnání se světem skromnější, například v žulách nabízí hlavně šedou a řidčeji hnědočervenou. Tuzemskou barevnou škálu v současnosti zásadně rozšiřují dovozy kamene, často i cenově výhodné, které ale ne vždy vyhoví našim požadavkům.

Dnes se kámen většinou dováží, a to i s ohledem na barevnou jednotvárnost českých ložisek. To spolu se zmíněnou ztrátou vzdělanosti a zručnosti v tomto oboru vedlo k tomu, že dovážený kámen není podrobován požadovaným testům, takže tyto dovozy, většinou z jihu, často nesplňují to, co mají: zejména vykazují velkou pórovitost a špatnou mrazuvzdornost.

Kámen a životnost staveb

Dříve bylo kamenictví prestižním a silným oborem, což se týkalo i architektury a sochařské tvorby. To se změnilo v průběhu průmyslové revoluce, kdy se postupně rozvíjely novější materiálové obory, zejména výroba cementu a metalurgie. Ty nabízely v porovnání s kamenem pohotovější a levnější způsob výstavby nejen sídel, ale všech budov určených ke krátkodobému pobytu, obchodu, práci či jiným aktivitám. Sem patří nejen průmyslové, ale i rozsáhlé dopravní a vodní stavby.

Později se ukázalo, že kámen je ve srovnání s betonem nejen mnohem pevnější, ale i odolnější vůči dlouhodobé erozi, tzn. vůči působení povětrnostních, podvodních nebo podzemních vlivů. Dále vůči otěru a jiným mechanickým působením. Zejména jde o žulu (granit), granodiorit a diorit, tedy magmatické vyvřeliny na bázi křemene.

Proto pro klíčové energetické, dopravní nebo průmyslové stavby, u nichž je podstatná dlouhodobá životnost a funkčnost bez zásadních rekonstrukcí, se opět vracíme ke kameni, jehož volba nabízí dlouhodobě nejúčinnější a nejlevnější řešení.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?