Mojí doposud nejvýznamnější realizací z kamene jsou nádoby ke třem kašnám na náměstí Republiky v Plzni. Již během soutěže jsem si vysnil, že tvary, které jsem dlouho při navrhování hledal, by bylo nejlepší provést pokud možno z monolitických kusů kamene. Původně jsem to považoval za až příliš odvážné řešení, ale postupem času jsem se utvrdil v tom, že nádoby musejí být z černé jemnozrnné žuly, z jednoho homogenního kusu, a to jak kvůli trvanlivosti, tak kvůli naplnění představy jednolitého, sametově černého tvrdého povrchu. Nádoby byly navrženy s poměrně velkými rozměry – dvě rotační mísy v průměru 2,8 metru, jedna eliptická, 4,5 metru dlouhá, a jedna čtvercová nádoba složená z dvanácti kusů kamene, z nichž některé mají technicky obtížně proveditelné tvary (trojúhelníky se základnou 4 metry, vysoké asi 3 metry). Klíčovým problémem bylo vylomení dostatečně velkých bloků černé žuly. V Evropě se černá žula těží v Norsku, ale kameny jsou relativně malé. Další nejbližší lomy se nacházejí v Zimbabwe, ovládají je však italští obchodníci a ceny jsou neúměrně vysoké. Po delším hledání jsme našli jediného vhodného dodavatele až v jihovýchodní Číně, v provincii Fu-ťien.

Růžový Pikachu

V rámci autorského dozoru nad prováděním nádob jsem se tedy vypravil na místo výroby. Ve městě Shuitou se zpracovávají kameny z celé Číny, převážně ale z lomů v její jihovýchodní části. Měřítko kamenického průmyslu v Číně je pro Evropana jen obtížně představitelné. Představíme-li si největší české kamenictví, v daném městě jich bylo najednou koncentrováno hned několik stovek! Jednotlivé výrobny zde lemují dálnici o několika proudech, v jejímž středním pásu jsou „reklamní“ kamenné sochy a objekty jednotlivých podniků velmi proměnlivé kvality. Společnosti mají rozsáhlé halové výrobny, za nimiž se rozkládají obrovské skladové plochy, kde se nacházejí jak gigantické nezpracované bloky kamene, tak neuvěřitelné množství hotového kamenického zboží, vyráběného evidentně často i na sklad. Jde o směsici nevkusu a obdivuhodné řemeslné práce. Najdeme tu obrovské množství „katalogových“ náhrobků z černé žuly pro Evropu a Ameriku, kuriózní pomníčky provedené podle japonských figurek Pikachua z různobarevných žul (vede růžová), deskový materiál všeho druhu, pokleslé variace na pozdně římské sochy z různých druhů materiálu ledabyle vyspravené epoxidovým tmelem… Jsou zde ale naskladněny například i kompletní tradiční čínské kamenné chrámy se sloupy, překlady a průčelími. Je možné zde pokoutně sehnat několikametrové araukarity (zkamenělé stromy – jejich těžba je v Číně zakázaná), polodrahokamy, ale i rozličné stavební prvky, kamenná umyvadla či vany, dlažby a kamenné mozaiky.

Polemika s Vitruviem

Pracovní síla je v Číně levná, používají se relativně jednoduché technologie, ale někteří naši kameníci mi přiznali, že to, co lze zrealizovat v Číně, by u nás šlo jen velmi obtížně. Často zde zaznívá i kritika dováženého materiálu a laciné práce dovážené z Číny, ale během naší výpravy jsem se utvrdil v tom, že pravděpodobně jde především o zášť vůči tvrdé konkurenci. Také jsem se původně domníval, že je zásadní používat na stavby místní kámen, tak jak to ostatně doporučuje sám Vitruvius ve svých Deseti knihách o architektuře. Uvědomil jsem si ovšem vzdálenosti, ze kterých dováželi Egypťané kameny pro svá monumentální stavební díla, nebo způsob, jakým později Římané rabovali trosky egyptských staveb, aby z nich mohli stavět na území dnešní Itálie, a tuto domněnku jsem zavrhl. Doprava z Asie trvá dlouho, ale je levná, využívají se lodě, které potřebují zátěž lodního kýlu. Nic nám tedy nebrání používat kameny z celého světa, v celém spektru jejich krásy a užitečnosti.