Tvar objektu je odrazem skladovaného materiálu, kterého je zde uskladněno asi pět tisíc tun. Železobetonový monolit ve tvaru solného krystalu s fazetovými plochami vyrůstá do výšky zhruba 21 metrů. Jeho střecha a stěny se sklánějí z nejvyššího místa na West Street směrem do servisního dvora a současně sledují přirozené úhly solných krystalů – 32°. Šikmá střecha vychází ze sypného úhlu soli – nákladní vozy postupně vrší hromadu, která přirozeně nabývá svažující se polohy.

Beton byl použit jak na nosnou konstrukci, tak v pohledové kvalitě na finální povrchy. Výsledkem je robustní stavba, která má předpoklady odolat účinkům skladovaného materiálu v průběhu celé životnosti konstrukce.

Při návrhu bylo třeba zohlednit zejména pohyb těžkých nákladních automobilů a dalších strojů při nakládání a vykládání velkých objemů posypového materiálu. Tloušťka železobetonových stěn činí 1,8 metru a stěny jsou v interiéru obloženy do výšky asi tři metry ocelovými deskami odolnými proti otěru, které jsou připevněny pomocí zapuštěných kotev. Tyto desky lze vyměňovat. Jediným otvorem, umožňujícím snadný vjezd a výjezd nákladních automobilů, jsou mohutná vrata o výšce 10,5 a šířce 7,3 metru.

Hladký povrch a světlá barva betonu zdůrazňují tvar budovy, zatímco jeho přirozené barevné odstíny rezonují se solí obsaženou uvnitř. Stavba se stala ikonickým orientačním bodem na významné newyorské křižovatce. Těleso skladu posypové soli působí jako protiváha k průzračné, téměř průsvitné fasádě sousedních garáží od týchž autorů.

Jedenáct let schvalovacích řízení? Ani náhodou

Na otázky Martina Vernera odpovídá Kirsten Sibilia, vedoucí kanceláře Dattner Architects

Jak dlouho jste získávali souhlasné stanovisko dotčených městských orgánů New York City pro návrh tak utilitární stavby?

Povolení pro stavbu skladu soli bylo vázané na výstavbu přilehlých garáží, které jsme též navrhovali. Šlo o městské projekty, jejichž součástí bylo projednávání v takzvané Public Design Commission, jež oponuje a schvaluje návrhy veřejných staveb. Zabralo nám to několik prezentací během pravidelných zasedání komise, které se konají jednou měsíčně. Poté co tato instituce s návrhem souhlasila, nás v našem úsilí navrhnout zde ikonický objekt pro běžné užívání podporovala.

Jaká byla hlavní námitka vašich oponentů?

Nesouhlas se záměrem se objevil velice záhy, ještě předtím, než lidé viděli konkrétní návrh. Šlo spíše o odpor vůči řešení celého území, který vzešel od místních obyvatel. Ti zastávali názor, že oblast by měla být nyní určena k bydlení – ačkoli má industriální minulost a místo, na němž sklad soli a garáže vznikly, bylo pro tyto účely užíváno už několik desítek let.
Vynořily se i nepodložené obavy, že skladování soli v tak velkém množství na otevřeném prostoru je škodlivé. Jako ústupek těmto námitkám vznikla zcela uzavřená budova.

Jaký byl váš hlavní protiargument především z urbánního hlediska?

Tvrdili jsme, že rozvíjená oblast je malá, ale výjimečná, že leží na křižovatce dvou hlavních městských dopravních tepen, sotva pár desítek metrů od řeky Hudson, a že je v optickém kontaktu s mohutnými užitkovými objekty – odvětrání Hollandova tunelu –, které zde vyrostly v roce 1927 za účelem, jenž je zřejmý již z názvu. Naše budova musela být proto natolik svébytná, aby posílila kvalitu místa a přitom neabdikovala na svoji městskou infrastrukturní roli. A zároveň musela být vizuálně výrazná při pohledech z různých míst. Její skulpturální forma je také jistou protiváhou již zmiňovaných garáží.

Který okamžik byl pro získání souhlasu s vaším návrhem klíčový?

Když jsme od Public Design Commission dostali kladné stanovisko, projekt se pohnul kupředu. A jakmile místní komunita uviděla odbedněnou stavbu zbavenou veškerých lešení, změnila názor. Teď ji lidé doslova milují. Stala se atrakcí. Každý týden se u ní konají módní přehlídky nebo se tam něco fotografuje.

BETON A SŮL

Protože v současnosti pobývám v Ahmadábádu v Indii, denně mám před očima výsledky práce s litým betonem. Jde o kritickou podobu indického modernismu v podání budov Univerzity CEPT (v kombinaci s cihlou) a Institutu indologie (s vápencem), díla indického architekta Balkrishny Vithaldase Doshiho. Především balustrády Institutu indologie, kde byl beton odléván v mimořádně tenké vrstvě, dnes praskají, ačkoli může jít také o důsledek častých zemětřesení, která se v Ahmadábádu pravidelně vyskytují. Litým betonovým střechám na téže budově zase prý škodí pravidelné prudké deště, které Doshiho stavbu dlouhodobě poznamenávají.

Sůl v Indii, sůl v New Yorku

Sůl a beton je zvláštní spojení. V Indii je sůl přirozeně obsažena v hlíně a podzemních vodách, a pokud jsou beton nebo cihly vyrobeny z takto „znečištěných“ substancí, sůl se do materiálu postupně propisuje a vystupuje z něj. Nejčastěji za to může zasolená voda nebo užití nevhodné vápenné či cementové malty. Takové vápenné malty se zde běžně používaly například během posledních pěti století k budování rozličných nedobytných pevností. Indický stát Gudžarát byl kdysi pravděpodobně rozsáhlým mořským dnem a sůl se do podzemních vod a půdy dostala už před dlouhými miliony lety.

U newyorské budovy je naopak kombinace betonu a soli záměrná. Elegantní vzhled fazetového skladu soli z odlévaného betonu odkazuje ke klasickému modernistickému brutalismu poloviny minulého století, a navíc jej efektně včleňuje do prostředí – využívá čistě utilitární konstrukce a její přirozené krásy, jakožto i protikladného spojení litého betonu a soli, pravděpodobně proto, aby vnesla trochu zmatku do architektonické alchymie, kdy minerální úkazy v kombinaci s atmosférickými a klimatickými vlivy vytvářejí naprosto nevídané efekty. Budova vyzařuje, s jistou dávkou nadsázky, „gándhíovskou pokoru“, tak prý typickou pro tolik skvělých modernistických staveb z betonu, které jsou k vidění v Ahmadábádu. Ony vlastně všechny ty vrtochy, jež vykazují různé podoby betonu – v závislosti na směsi, tvrdosti a zhutnění včetně rozličného zpracování –, jsou docela pěkná věda.

Padni komu padni

Sklad soli, ačkoli vypadá jako drahokam, bude – stejně jako drahokam – bez ohledu na vysoké technické parametry stavby podléhat zubu času, podobně jako Doshiho mistrovské práce v Ahmadábádu (nebo spousta dnes už zničených betonových autobusových zastávek Charlese Correy). Tyto uvedené realizace byly buď přímo inspirovány, nebo nápadně ovlivněny starými indickými stavbami, jejichž tenké stěny a příčky objevil Doshi v jižní Indii u chrámových a palácových komplexů. Jde o kombinaci paralaxy a vrtošivé přízně metafyzických cest architektury – v čase a prostoru. Institut indologie je se svojí podzemní knihovnou zjevnou transpozicí prostorových principů džinistických chrámů v Rádžasthánu.

Ze všeho dýchá jakási nadpozemskost – čas bytí, jediná věc, kterou všichni sdílíme, a přesto se vymyká naší pozemské zkušenosti (jak kdysi napsal Halldór Laxness a Joan Jonas nám to v díle They Come to Us without a Word připomíná). V architektuře se obráží v Correových a Doshiho rozdrolených budovách – a hodiny tikají i skladu soli; čas vyměřené existence bezpochyby přivede každou betonovou stavbu k zániku – vložené či nevložené oceli navzdory. A je to koneckonců přirozené. Beton a sůl, zdaleka nikoli v nepřátelském vztahu, pomalu odemelou základy architektonického díla, jež tu shodou náhod v čase a prostoru vzniklo.