Oblouková 171

Barbora a Jan Horovi získali dům nečekaně jako dědictví. Byl ve stavu ruiny – střecha byla děravá, některé stropy se propadaly a v krovu chyběly celé prvky. Přestože na začátku neměli autoři rekonstrukce o jejím konceptu jasnou představu a v průběhu dlouhých osmi let ho několikrát přehodnotili, bojovali s nedostatkem prostředků, chatrnou úrovní klasického řemesla i pandemií covidu-19, dokázali nakonec vytvořit prostor, který znovu ožil. Sami architekti sem jezdí „na chalupu“ a současně se jim podařilo otevřít dům veřejnosti jako řemeslný výčep a ubytování.

Hlavním východiskem bylo zamyšlení, jak provést rekonstrukci ekonomicky a zároveň s hlubokou úctou k památkovým hodnotám objektu. Průběh rekonstrukce tak autoři konzultovali s garantkami památkové péče a debata to byla dle jejich slov vzájemně obohacující a konstruktivní.

Ze všeho nejdříve bylo nutné dům stabilizovat: svázat ho ocelovými táhly, propadlou klenbu znovu vyzdít a propadlý strop v místě, kam masivně zatékalo, vyměnit za betonovou náhradu. Největším soustem byl krov napadený dřevomorkou – tříetážová chmelová půda, jež je pro Žatec typická. Místní firmy se však tohoto úkolu bály zhostit, což byl moment, který autory v jejich počínání málem zastavil. Ale kdo jiný než právě architekti by si měl umět poradit? Jak by pak vůbec mohli přesvědčovat své klienty, že to nemají vzdávat a že staré baráky stojí za to citlivě obnovovat? Tato úvaha je nakonec dovedla k tomu, aby oslovili skutečné mistry řemesla, kteří krovu znovu vrátili strukturální logiku a dokázali oprášit jeho velkolepost.

Na stavbě se vystřídala řada firem i řemeslníků. Aby jim autoři dokázali vysvětlit, jak mají dělat ručně provedené vápenné omítky, museli si to nejprve sami vyzkoušet. Někteří řemeslníci sice neobstáli, jiní se však dokázali naučit, že omítka nemá být rovná, že zdi nejsou a nebudou svislé, že původní procesy a recyklované materiály jednoduše vzdorují dokonalosti, což ale rozhodně neznamená, že práce mohou být řemeslně odbyté.

Autoři rekonstrukce zachovali maximum možného a řídili se heslem, že někdy je lepší nevrtat se v tom, co funguje. Velkým tématem se staly podlahy v patře – masivní fošny, z nichž některé jsou přibíjeny ještě kovanými hřeby. Architekti je vlastnoručně přebrousili a na každou podlahu navrhli a lněnými barvami namalovali nový „koberec“, který je přiznaně novou intervencí, jež bude postupně mizet. Vedle toho zde uplatnili řadu materiálů „z druhé ruky“ – ať už staré dlažby, staré dveře, trámy nebo cihly, jež v průběhu času nashromáždili, a nyní měli příležitost je konečně využít. Díky tomu je těžké poznat, co v domě již bylo a co je zde nové.

Pod staletými dlažbami se skrývá podlahové topení, za křivými omítkami jsou veškeré současné instalace. Nové využití a aktuální normy si vyžádaly nové protipožární dveře z masivního jasanu vyrobené na míru. Okna mají klasickou profilaci a dělení. Tam, kde byly otvory měněny, jsou okna nově interpretována, jejich profilace je autorsky pojednána. Nemají působit kontrastně, mají splynout s celkem.

Největší dilema představovala uliční fasáda. V devadesátých letech byla oproštěna od veškeré profilace, takže působila postiženě, atektonicky. Po dlouhém hledání se nakonec architektům podařilo najít fragment fasády na jedné z fotografií, kde je patrné, že nad okny v patře byly výrazné suprafenestry a dům měl výraznou římsu. Původní podobu ale nechtěli jen jednoduše obnovit. Vrátili jí tedy jednotlivé prvky, ale pojednali je nově – autorsky, jednodušeji, čímž chtěli demonstrovat, že v zásadě nezáleží na konkrétním drobném detailu, ale na celkové geometrii. Fasáda znovu začala dávat smysl, avšak nejde o pouhou citaci. Původní motivy se rozvíjejí v novém tvarosloví.

Stejně těžkým břemenem, jako byla sama rekonstrukce, bylo vymyslet domu udržitelný program. Barbora a Jan Horovi chtěli, aby dům ožil, aby byl veřejně přístupný a aby se zapsal na mapu Žatce, který se mezitím dostal na Seznam kulturního dědictví UNESCO. A co lepšího by zde mohlo být než řemeslný výčep, když celý věhlas města je postaven na chmelu? Oslovili proto mistra sládka létajícího pivovaru FALKON a nadchli ho pro nový výčep, jenž jde ruku v ruce s konceptem rekonstrukce. Kvalita řemeslného piva a způsob jeho podávání odpovídá atmosféře, kterou dům šíří.