Návštěvnické centrum Niyang River

Silnice Mirui leží na turistické trase a navazuje na dálnici 318, která spojuje Tibet (dnes autonomní oblast Číny) a provincii S'-čchuan (Sečuán) v Číně. Kopíruje meandrovitě se vinoucí řeku Niyang a nachází se zhruba ve dvacetikilometrové vzdálenosti od proslulého kaňonu Brahmaputra. Silnice nabízí úchvatné pohledy na typický místní terén utvářený zmíněnou řekou. Obec Daze se stala jakýmsi výchozím bodem, odkud lze putovat do turisticky vděčné oblasti. Vzhledem k nedostatku vhodných parcel ve vsi byla jako nejvhodnější lokalita pro stavbu návštěvnického centra vybrána kamenitá pláž na břehu říčního koryta.

Silnice odděluje říční břeh a strmě se zvedající blízkou horu. Ustanovení správného vztahu mezi osamoceně stojícím objektem a okolní scenerií se během práce na projektu ukázalo jako nejsložitější problém. Tyto limitující okolnosti se promítly do vzhledu stavby. Vnitřní návštěvnické prostory jsou doslova „vyřezány“ z mnohostěnné nepravidelné hmoty. Centrálně umístěné nádvoří propojuje čtyři otvory, které jsou orientovány podle světových stran a směru vanoucích větrů. Uvnitř zbylé, „nevyřezané“ hmoty se pak ukrývají tři hlavní funkce objektu – pokladna, šatny pro raftaře a toalety. Zdánlivá půdorysná svévole je vynucena povětrností, stavebním programem a místními podmínkami. Geometrický charakter hmoty a prostorových forem vychází z dialogu s okolní krajinou.

Konstrukce budovy přijala a rozvinula místní tibetské stavební techniky. Na betonové základové desce stojí 60 centimetrů silné nosné stěny. Většina otvorů vstupuje do hmoty s hluboce zkoseným ostěním. Boční stěny dosahují síly 40 centimetrů a mají funkci opěrných zdí, posilují stabilitu konstrukce a zároveň absorbují tlaky kleneb. Tam, kde je rozpětí příliš velké, jsou použity vazné trámy v podobě pospojovaných subtilních kmenů. Hydroizolační membránu kryje patnácticentimetrová vrstva jílu. Jde o zvláštní místní materiál, který působením vody tvrdne a funguje nejen jako hydroizolace, ale také jako termoizolace. Díky tvarovatelnosti umožňuje modelování stružek pro odvod vody a funguje jako střešní drenáž. Ocelové prvky ve formě žlabů jsou skryté.

Barevnost je zásadním prvkem tibetské vizuální kultury. Barvy jsou proto nedílnou součástí útrob objektu. Pigmenty získané z místních minerálů byly aplikovány přímo na kámen. Ostré přechody barev zesilují geometričnost prostoru. Od rozbřesku, jak sluneční paprsky postupně prosvětlují různé otvory, se mění vjem sklonu i ostrosti úhlů. Lidé, kteří míjejí budovu, vnímají v závislosti na perspektivě a denní době neustále se proměňující barevnost. V barevném konceptu není zašifrována žádná kulturní symbolika. Barvy slouží čistě jako abstraktní prvek. Zesilují prostorový zážitek a současně fungují jako barevný spektákl nezávislý na architektonickém konceptu.

O barvách jsme se hádali

Odpovídá Zhao Yang

Byl kámen jako stavební materiál v tibetské Daze první volbou a proč?
Ano, byl. Protože rozpočet na stavbu byl od začátku velice nízký, kamenné stavení podle místních zvyklostí se ukazovalo jako levné řešení. Kámen posloužil jak na nosnou konstrukci, tak jako fasádní materiál.

Proč jste přijali postupy místního tradičního stavitelství – izolace a barvy – a vůbec nepoužili například sklo?
Tibet je místem silné spirituální tradice a v takovém kontextu jsem zamýšlel postavit pokornou a zároveň archaicky působící budovu. Moderní materiály, za něž sklo považuji, by tomuto záměru neposloužily.

Nanášení barev přímo na povrch kamene je poměrně neobvyklá technika. Bylo to předmětem větších diskuzí?
To ano. O barvách jsme nejen diskutovali, ale doslova jsme se hádali. Aplikace barev přímo na kámen ale není naším vynálezem. Tuhle metodu a tytéž pigmenty, které jsme si vypůjčili, se v Tibetu používají už po staletí.

Udržitelnost je u tohoto projektu zřejmá, ale jak daleko byl kamenolom, z něhož jste dopravovali kámen na staveniště?
Kamenolom se nacházel zhruba sto dvacet kilometrů od místa stavby.

Co bylo u návštěvnického centra největším architektonickým problémem?
Největší výzvou bylo navrhnout unikátní stavbu a přitom vycházet z těch nejzákladnějších architektonických principů.

Jaký je váš obvyklý postup při projektování? Čím začínáte?
Projekt návštěvnického centra na řece Niyang stál na úplném začátku mé profesionální kariéry, takže celý proces byl pro mě docela bolestivý, abych tak řekl. Po téhle zkušenosti mi už navrhování připadá mnohem přirozenější. A na začátku obvykle přemýšlím, jak budovu vůbec uchopit.

Jakou realizaci máte nejraději, která stavba vám při této otázce vytanula na mysli jako první?
Mám rád Geoffreye Bawu ze Šrí Lanky, kterého považuji za „Pana architekta“. Jeho zahrada Lunuganga mě inspiruje už roky.

Na čem právě teď pracujete?
V starém centru města Dali navrhuji Sunyata Hotel.