Kámen a voda

Objekt se nachází v ruinách bývalé pohraniční stanice španělské civilní gardy, vybudované koncem 19. století, která sloužila k monitorování pašeráků směřujících ze Španělska do Portugalska či v opačném směru. Tato historická stopa je patrná nejen v zakonzervované zřícenině, ale i ve střílnách pod okny, jež byly součástí systému dohledu nad řekou.

Dům stojí na kopci na levém břehu řeky v Sanlúcar de Guadiana, malé obci s více než 420 obyvateli a pozoruhodnou mezinárodní komunitou – téměř 20 procent obyvatel tvoří cizinci, především Britové. Sanlúcar představuje na řece Guadiana první chráněné kotviště, kde mohou plachetnice mířící na Atlantik nebo zpět volně zakotvit. Díky tomuto charakteru vnitrozemského přístavu se obec stala vyhledávaným cílem námořníků, kteří zde na nějaký čas setrvají, nebo se zde dokonce rozhodnou trvale usadit. Neustálý pohyb mořeplavců měl zásadní vliv na otevřenost obce a tvoří kulturní pozadí celého projektu.

Podobu projektu výrazně ovlivnil i vztah investorky ke zdejší řece, jenž se utvářel a postupně prohluboval řadu let. Přispěly k němu jak občasné pobyty na lodích či v domech přátel, tak sdílení malé chatky u řeky. Následná koupě ruiny, kterou majitelka uskutečnila se svým tehdejším partnerem – argentinským námořníkem a umělcem –, odstartovala proces budování vlastního útočiště. Osobní pouto k místu má i sám architekt, rodinný přítel, jenž si díky rodině investorky užíval řeku i Sanlúcar již od dětství.

Autoři projektu se rozhodli využít stávající kamenný obvod jako konstrukční a prostorový prvek, který určuje geometrii, přechody i atmosféru domu. Kompaktní stavba sjednocuje dochované pozůstatky a doplňuje je pouze o citlivě navrženou přístavbu.

Zvenčí dům působí jako vrstvený celek, v němž se staré a nové odlišuje povrchovou úpravou: původní bílené zdivo doplňují nově nanesené bílé omítky. Střecha se svažuje proti směru přirozeného terénu, čímž obyvatelům domu poskytuje soukromí ze strany přístupové cesty. Směrem k řece se naopak zvedá, aby vytvořila jediný, přesně vymezený průhled na říční krajinu. Toto architektonické gesto soustřeďuje pohled na řeku, propojuje interiér s okolní krajinou a vytváří silnou vazbu mezi domem a jeho bezprostředním okolím.

Interiér je navržen jako plynulý prostor bez dveří, v němž pocit soukromí zajišťuje tloušťka stěn, jejich vzájemné uspořádání a vedení průhledů. Toto koncepční řešení nabízí flexibilitu prostoru, intimitu i pocit bezpečí, který byl pro majitelku domu, zásadním. Zároveň se však objekt třemi stranami otevírá do okolí, s nímž navazuje přímý vztah – interiér a krajina zde splývají v jeden celek.

Kvůli omezenému rozpočtu i horší přístupnosti objektu byl projekt realizován s minimem prostředků a s důrazem na opětovné využití materiálů i zařízení (sporák a spotřebiče, stará nalezená skříň, dřez, krb, zbytky z předchozích staveb). K výstavbě schodiště a částí kuchyně byly využity střešní trámy; z podlahového materiálu byly vytvořeny pracovní desky, sprchy a umyvadla.

Environmentální řešení stavby vycházejí z tradičních principů architektury – tepelné setrvačnosti, příčného větrání, vhodné orientace vůči světovým stranám a kvalitní izolace. Díky tomu se dům objede bez klimatizace. Dvojnásobná světlá výška podporuje přirozené proudění a vrstvení vzduchu. Kamenné stěny a podlaha fungují jako tepelný akumulátor. Střecha je orientována tak, aby v pozdním odpoledni chránila interiér před přímým sluncem, a otvory ve fasádě umožňují účinné příčné větrání. Energetické potřeby domu pokrývá fotovoltaický systém umístěný na nedaleké stavbě, která zároveň slouží jako zastíněné parkovací místo.

Projekt Kámen a voda je v konečném důsledku současnou reflexí toho, jak žít v jižním klimatu, a představuje způsob života, jenž je méně okázalý a více přítomný.