Památník se nachází v centru Všetat a sestává z rodného domu Jana Palacha, proměněného intervencí ve výtvarný objekt, dále z novostavby pavilonu historické expozice a kontemplační zahrady. Je symbolem situace, kdy do života země zasáhla hrana a s ní výzva. Odkazuje nás k naslouchání otázkám dneška a k osobní reakci na ně.

Smyslem památníku je předat poselství Palachovy oběti. Její význam spočíval v zasažení lidí. I památník se snaží – vedle předání informací – návštěvníka zasáhnout. Činí nás součástí tehdejší situace a tehdejší situaci součástí našeho dnešního života. Symboly odkazují k tématům, se kterými se setkáváme v naší každodennosti. Rodinný a civilní kontext připomínají blízkost vlastního života.

Památník obsahuje dvě výchozí roviny uvědomění – rozumové poznání i smyslový a emocionální prožitek. Samotný rodný dům podněcuje v první řadě k vnímání, cítění. Nově vystavěný objekt muzea je oproti tomu primárně zdrojem rozumového poznání na základě vystavených reálií a historických interpretací.

Charakter stavby, kde se nositelem významového odkazu stává sám prostor, je příkladem komunikační schopnosti architektury. Památník provází návštěvníka skrze symboly, které jsou vloženy do architektonické a výtvarné vrstvy.
Do domu vcházíme vnitřkem hrany a stáváme se součástí situace. Hrana je metaforou situace zlomu, okamžiku uslyšení výzvy a osobního rozhodnutí na ni reagovat. Ostří proťalo dům zvenčí, rozvrátilo domov, rodinu, vnitřní svět člověka. Ale zároveň bylo silou hodnoty domova a oběti člověka zastaveno.

Vcházíme do předprostoru Piety, místa zastavení, zamyšlení, symbolického vzdání úcty.

Procházíme otvorem ve zdi a před námi se rozevírá prostor Vyprázdněného domu. Hrana zla nevratně zasáhla dům – domov rodiny. Vše, co je naplňovalo životem, ve své původní podobě zmizelo. Rodinný stůl, který zadržel klín zla, je symbolem síly rodiny a připomenutím i poctou matčiny oběti. Zaslepená okna jsou rozhraním mezi osobním postojem a přístupem společnosti. Škvíry jsou sledovacími špehýrkami zvenčí i nadějí paprsku světla vycházejícího zevnitř. Torzo schodů vede k neexistujícímu Janovu pokoji. Fragment podlahy se stal místem nadhledu, z něhož je možné přehlédnout celou situaci zasaženého domu. Shora stojíme tváří v tvář ostří.

Opouštíme jádro domu a vstupujeme do místnosti Reflexe, jež je prostorem pro osobní odpověď současných umělců, dílem vytvořeným přímo pro památník ve Všetatech.

Procházíme pod státní vlajkou, která je ve stejné pozici, v jaké jí bylo tehdy přikryto tělo Jana Palacha, a jež se stává sudariem.

Opouštíme dům dveřmi, které původně sloužily jako hlavní vstup do domu a kterými Jan odešel naposledy. Dnes jsou jen dveřmi Odcházení. Otevírá se nám pohled do zahrady. Její střed je průsečík svazující situaci památníku do jednoho významového a prostorového celku. Zároveň vnímáme – neideální, ale o to pravdivější a podstatný – kontext okolního města, tehdejšího dějiště. V rohu zahrady nacházíme pavilon nového muzea historické expozice – Úhelný kámen místa i času. Uvnitř, přítomni v současnosti, pozorujeme vnějším i vnitřním zrakem minulost. Při pohledu ven vidíme dům zasažený hranou.

Dříve uzavřený dvůr se jako významové gesto současnosti nově otevírá do prostoru města. Památník se stává místem veřejným.

Otázky pro Pavlu Melkovou

Nedokážu se nezeptat, jak hluboce vás práce na památníku tragické Palachovy oběti zasáhla emocionálně. Kde leží hranice mezi tím, zda Janův čin vnímat jako osobní tragédii rodiny, nebo jako silné politické gesto?
Vaše otázka míří k podstatné polemice, která interpretace Palachova činu provází až do dneška. Emoce versus rozum. Je přítomná ve společnosti i obecně, ve všem. V dnešní době se bojíme přiznat emocím podíl na našem jednání. Skrýváme je za rozum a kvůli tomu neumíme využít jejich pozitivní vliv, často třeba právě v architektuře, anebo si naopak uvědomit ten negativní, například v politice.

Nemyslím si, že v případě Palachovy oběti je nutné tuto hranici vytyčovat. Pro mne je v ní přítomné oboje a vzájemně se prolíná. Myslím, že na jedné straně byly emoce, které se pro něj staly hnacím momentem jakési nevyhnutelnosti osobního nasazení, a na druhé straně stálo vědomí politického cíle vyvolat hmatatelné reakce společnosti. A dopad jeho oběti tak i zafungoval. Lidí se dotkla nejdříve skrze emoce a poté je vedla k rozumovým reakcím. Proto i památník mluví s lidmi cíleně skrze oba jazyky – transformovaný rodný dům skrze emoce, nový pavilon muzea pomocí faktických dat skrze rozum.

A odpověď na vaši otázku, jak zasáhla nás osobně? Hodně. Hluboké ponoření se do tohoto tématu – a bez něj takovou práci nelze vůbec dělat – nebylo, bez přehánění, lehké.

Hovoříte o schopnosti architektury komunikovat prostřednictvím symbolů vložených do architektonické a výtvarné vrstvy. Jakým způsobem je podle vás architektura schopna symboly ztělesňovat, jak s nimi s kolegou Miroslavem Cikánem pracujete?
Mohou to být symboly zprostředkované realistickými odkazy. Tak tomu bylo po většinu historie. Anebo abstraktním jazykem, bližším uměleckému jazyku současnosti. My často pracujeme s abstraktními symboly, které vyvolají buď asociace, anebo prožitek. Jsou to třeba čisté vlastnosti prostoru – ostrá hrana ve vás vyvolává prožitek zranění, levitující hmota dojem ireálnosti, úzký průzor světla pocit izolovanosti, vnitřní prostor zužujícího se jehlanu bezvýchodnost, schody, které vedou do prázdna, pocit ztráty… To jsou právě ony zmiňované emoce. Jiné symboly naopak odkazují k asociacím vycházejícím ze znalosti toho období, například zvýraznění zazděného původního výkladce obchodu, proměněného téměř v obraz, poukazuje na zvrácenost doby, která zničila energii živnostníků.

Nechybí vlastně v současné architektonické tvorbě sémantická funkce stavby jaksi obecně – dům skrze symbolické či funkční prvky kolemjdoucímu dříve často jednoznačně napověděl, jestli se dívá na poštu, banku, nádraží, sokolovnu, kasárny..?
Chybí. A není to jen sdělení toho, „čím budova je“ – tedy reprezentace funkce –, díky kterému se prostředí architektury stává pro člověka vstřícnějším, ale také další odkazy, jichž je architektura schopna, ale této možnosti nevyužívá. Pro mne je důležitý třeba odkaz k nějakým společenským hodnotám, které může reprezentovat, a přihlášení se k nim.

Často se vedou diskuze, zda vůbec architektura něco takového může či musí, a často se říká, že ne. Jenže já si myslím, že žijeme v tak nesmírně rizikové době, v níž způsob vyřešení většiny aktuálních problémů je především nejprve otázkou přihlášení se k určitým hodnotám, že v podstatě každá disciplína musí využít svého dílu možnosti to viditelně, deklarovaně udělat – a ovlivňovat tak směřování celé společnosti. A architektura má možností hodně. Není to jen otázka jakýchsi vyšších kulturních staveb, naopak, tento jazyk je možné vložit i do utilitárních objektů každodennosti – a patří tam. Když vyzdvihneme použití určitého materiálu či technologie, říkáme tím něco o šetrnosti k prostředí, řemeslný detail může poukázat na hodnotu lokálnosti, přiměřená velikost a funkce domu zase na sociální aspekty a podobně.

V případě památníku nám to ale Jan Palach usnadnil – bylo k čemu se přihlásit. Bylo jen potřeba hledat, jakým způsobem ukázat, že Palachovy hodnoty nejsou jen historií, ale jsou, byť v reakci na jiné situace, stejně aktuální i dnes.