Otázky pro Martina Kožnara

K jakému účelu domek po rekonstrukci slouží – jde o extenzi rodinného domu, výměnek, dependanci…?

Původním zadáním byl víkendový rekreační domek pro rodinu se třemi dětmi a tak je také využíván. Během stavby jsme ale s Vladimírem a jeho kolegy z Hide and Seek realizovali projekt mobilního domku Aranka, a když Vladimír viděl, že je o krátkodobý pobyt v autentickém prostředí zájem, vymyslel Hide in City a začal domek využívat ke sdílenému pronájmu. Nyní je to tedy přibližně půl na půl. Zároveň tento koncept umožňuje dále rozvíjet plány, které jsme měli ohledně vestavby lávky skrz ruinu a zřízení malé sauny v ní. Takže je stále co pilovat. Dole, na terase pod ruinou, vzniká zahrada a tím se kultivuje i ta část parcely, která byla dlouhá léta zpustošená. Myslím, že i toto místo si časem řekne o to, jak bude využíváno. Celé to postupně zraje.

Pokud se nemýlím, z fotodokumentace je zřejmé, že u rekonstruovaného objektu došlo k mírnému zvýšení budovy směrem k sousedům. Neměl s tím stavebník problém?

Celou střechu jsme zvedli o pětasedmdesát centimetrů. Se sousedem jsme záměr probírali, vše bylo v souladu. Součástí rekonstrukce domku bylo i zateplení fasády ze sousedovy strany. Nechali jsme tam udělat takovou barvu a fasádní strukturu, jaká byla sousedovi milá a jaká mu zapadala do jeho estetického konceptu – který je mimochodem jiný než náš. Byl samozřejmě rád a zajímalo ho to, vše tady proběhlo správně.

Jaká je konstrukce střechy, respektive jak mocná je termoizolace?

Ve střeše je puren PIR o tloušťce šestnáct centimetrů. Aby se ale masivní tloušťka všech vrstev střechy neprojevovala v exteriéru a mohla zůstat venku subtilní, jsou vnitřní krokve v jiné rovině než venkovní. Ty jsou v rovině tepelné izolace, čímž vzniká dojem lehkosti a díky tomuto prvku máte pocit, jako by k výměně ani nedošlo. Venkovní tvarosloví domku zůstalo ve srovnání s původním nezměněné.

Jaký detail vám dal jako architektům nejvíce práce a byli jste spokojeni s řemeslnou úrovní subdodávek?

Nutno říct, že vše dělali místní řemeslníci, kteří nejsou zvyklí na takovou míru atypických řešení, takže jsme jim vše vysvětlovali a společně to probírali. Velký problém bylo přemluvit sedmdesátiletého zedníka, pana Charváta, kterého celý život učili, že zeď má být rovná, dokonale hladká a rohy ostré. Chtěl jsem uvnitř kletované, přirozeně barevné štukové omítky, venku strukturovanou jemnou a všechny rohy zakulacené o poloměru pět centimetrů. Nakonec jsme ho ale „zlomili“ a slíbili jsme mu, že to nebudeme reklamovat, a on nám vyhověl. Výsledek je radostný. Jedním z témat byla i pozednice – tedy hřeben ve sklonu –, což je dané lichoběžníkovým půdorysem. Nad tím klempíři také kroutili hlavou, ale zvládli to. Asi nejtěžším detailem bylo ale lehací okno, které staticky nese knihovna a celé je trochu vystrčené z fasády. Všichni stavitelé znali koncepci interiéru, protože tomu byla plně podřízena hrubá – i jemná – stavba domu a všichni řemeslníci byli nakonec skvělí.