Známe star architekty, globální hvězdy, několik jmen vysype z rukávu i laik. Kdo ale může říct, že zná konstruktéra? V oblasti dřevěných konstrukcí se jednou z takových hvězd pomalu stává i Zbyněk Šrůtek.

Kde se vzala vaše touha pracovat se dřevem nikoli jako architekt, ale jako statik a konstruktér?
Profesně se dřevostavbami zabývám prakticky celý život. Když jsem v roce 1999 končil studia na stavební fakultě ČVUT v Praze, byli jsme spíš pionýři. Z tří set absolventů nás bylo asi pět, kteří jsme se jako inženýři a konstruktéři chtěli věnovat dřevostavbám. Když půjdu ještě hlouběji do historie, pocházím z rodiny, kde otec i bratr jsou stavaři. Původně jsem sice pošilhával po čisté architektuře, ale pak jsem si uvědomil, že jsem praktik.

Nevadí vám, že jste spíše na opačném konci výrobního řetězce, že klient s architektem nejprve něco vymyslí a teprve pak přijdou za vámi?
Je nezpochybnitelné, že první kontakt s klientem má architekt. A pokud architekt dojde k závěru, že chce dřevo, je to poloviční výhra. Ale mají s ním klient a architekt dostatečnou zkušenost? Od té zkušenosti jsme tady my, jsme schopni jim udělat konstrukčně proveditelný support. A naopak není mojí rolí přesvědčovat je, že mají pracovat se dřevem.

Co konkrétně byste chtěl ve výkresech od architektů vidět, a ještě se vám toho nedostává?
Pro mě je nejlepší dostat se k procesu navrhování hned na začátku. Být v týmu už od „nahození“ vize, aby byla následně proveditelná. Ideální situace nastává, když se sejdu u jednoho stolu s architektem i klientem a nasaju do sebe informace, proč chtějí se dřevem pracovat. Jestli je zaujalo, ale nic o něm nevědí, nebo jestli mají v hlavě nějakou hlubší filozofickou vazbu, nebo jim prostě jen hezky voní…

Mám vždy velkou radost, když jsou oba aktéři schopni vyslechnout i mé názory a doporučení. Vždy se snažím všechna konstrukční řešení dělat tak, aby především bezpečně fungovala a zároveň aby hezky vypadala. Hledání vhodné výrazové formy architektonicko-konstrukčního detailu mě velmi baví a je fajn, když mě architekt nechá v tomto prostoru volně tvořit.

Všiml jsem si, že vás si kolegiálně zprivatizoval profesor Martin Rajniš, který používá dřevo z dnešního pohledu stále ještě nestandardními způsoby. Vy jste také ochoten experimentovat?
Asi by se dalo říct, že ano. Dnes už mám svoji firmu, ale vždycky to tak nebylo. S Martinem Rajnišem a Davidem Kubíkem jsme se kdysi sešli nad projektem Domu v oboře u Rozvadova. V roce, tuším, 2008 jsem dostal do ruky jeho plány. Viděl jsem, že do „prováděčky“ musím vstoupit a prosadit svoje řešení. Samozřejmě že nastaly třenice, na začátku jsme dost těžce hledali společnou řeč. Postupně jsme ale drobnými krůčky nacházeli shodu. Tedy – přesvědčil jsem je. Všichni pak včetně naslouchajícího investora byli spokojeni.

To na idylický začátek spolupráce – pokud čtu správně mezi řádky – nevypadá. Jak to, že jste se pak stali tak blízkými spolupracovníky?
Zpětně jsem rád, že jsem si stál za svým. Investor byl spokojen a architekti asi taky. Podařilo se nám vybudovat silný vzájemný respekt a důvěru, které stále rozvíjíme. Teď je to tak, že kolegové architekti si hlídají hmotovou studii, proporce, a já obvykle dotahuji konstrukci. Martin je pro mě inspirativní osobou v mnoha oblastech a velmi si vážím toho, že mohu s ním a jeho spolubojovníky spolupracovat. Člověk u nich nikdy neví, s čím na vás přijdou.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?